Velký pátek
Jan 18 - 19: namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal.
Dnes se projdeme s Ježíšem ze zahrady, kde byl zrazen Jidášem, k právní estrádě, při níž byl zapřen Petrem, odmítnut jeho krajany, zesměšněn mocí, mučen a ukřižován.
Jeho poslední slova v tomto úryvku nejsou sebeobranou, ani proslovem, ani obviněním, ale prostým prohlášením, že jakýkoli měl jeho život smysl, nyní je dokončen. Je to dvojznačné. Při pohledu zpět, můžeme říci, je po všem, došlo k nenapravitelnému neúspěchu. Ale při pohledu vpřed chápeme, že je to konečně úplné, že všechno bylo splněno a mělo to tak být.
Ale okamžik smrti je přítomný okamžik - ani pohled zpět, ani pohled vpřed, abychom soudili či oživovali naději. Je to absolutní nehybnost. To je důvod, proč detaily tohoto okamžiku mají tak ostrý význam, ačkoli není snadné říct, co přesně znamenají. Houba, víno, yzop. Hluboké, ale neúčinné gesto útěchy vůči umírajícímu muži.
Umučení Ježíše má zenovou kvalitu. Je to živé, jako živé a nekoncepční, jako naše vlastní utrpení a zoufalství. Přesto tu není žádná falešná útěcha, žádné "to bude v pořádku" nebo plaché poloviční objetí od někoho z venku. Jsme buď uvnitř, nebo mimo tento okamžik. A pokud jsme s ním a v něm, jak říká, on zůstává v nás a s námi. Pak na tomto okamžiku není nic k vysvětlování. V kostele dnes čteme evangelium, říkáme modlitby. Ale skutečným důvodem, proč jsme tady, je připojit se k řadě lidí, kteří mlčky, dobrovolně, vyjdou ze svých uhlazených kostelních lavic, projdou uličkou a políbí kříž, na kterém zemřel.
S láskou
Laurence Freeman