Pondělí Svatého týdne

Ve způsobu, jakým Ježíš prochází skrze jeho utrpení, je unikátní kvalita sebeovládání a odpoutání. Z naší vlastní zkušenosti, když čelíme krizi a transformaci, ztrátě a smrtelnosti, by to mohlo být interpretováno jako nedostatek citu, sebe-anestézie. Všichni jsme náchylní ke strkání hlavy do písku, když se nám nelíbí, co vidíme. Z kvazi-teologického úhlu pohledu by to mohlo být nesprávně vyloženo takto: „dobře, on byl Bůh, takže ho to skutečně nezraňovalo. Vždyť věděl, že to nakonec všechno dobře dopadne.“ Máme sklon preferovat idealizovaného duchovního mistra nebo olympského boha, který je nad námi, spíše než ve světě skutečného lidství.

Jde o to, že celý příběh je beze smyslu (a že jsme také promrhali svůj čas v době postní), pokud si neuvědomíme, že Ježíš byl člověk jako my a že je člověkem jakým i my budeme.

Jak se vypořádat se ztrátou, smrtelností, zradou a zklamáním? Kdo na zemi toto neprožívá alespoň občas během našich krátkých životů? Naší reakci na utrpení určuje, jak se také zabýváme objevy, obnovou, láskou a splněním našich nadějí. Ty také, do jisté míry, charakterizují lidskou existenci. Není pochyb o tom, co bychom preferovali, kdybychom si mohli vybrat z palety lidských barev. Ale nakonec zde není pochyb o tom, že oboje nás učí a formuje a my to to musíme přijmout se stejnou pokorou.

Odpoutávání, které se učíme časem a které přispívá k dospělosti charakteru, znamená, že nebudeme hned propadat afektu, nepodaří-li se nám získat to, co chceme. Ani se ponořovat do naprostého zoufalství, když ztratíme to, co máme. Stejným způsobem se nestaneme sobeckými, pokud dobré věci života přijdou naším způsobem. Nechceme si namlouvat, že za rohem nejsou problémy. Ale je to velmi jemná rovnováha reakce, která nám umožňuje jít za hranice houpačky emocí a ega lpícího na bolestně-potěšující perspektivě.

Meditace jako část života, stejně jako náš postní pokus žít vyváženější život, poukazuje na velké znamení, které budeme kontemplovat v nadcházejících dnech. Projít utrpením, uvolit se smrti, když přijde čas, nechat jít vše co máme rádi a v čem máme rozkoš bez zášti: tak se střetneme s dobrotou za dobrem a zlem, s naplněním za hledáním a ztrátami, s životem za životem a smrtí. Navíc objevíme, že to není napsáno na hoře Olympu, ale zde, přímo v naší DNA.

Pokud by doba postní byla o výletu do pouště na čtyřicet let, Svatý týden je o přicházení příchodu a říkání triumfálního děkuji z celého našeho srdce.