Středa Svatého týdne

Ježíš byl krátce populární, ale pak odmítnut. Zdá se, že si nikdy nepředcházel dav, pouze miloval obyčejné lidi, když viděl, že se s nimi špatně zachází, že jsou ponižováni či manipulováni jejich vůdci. Stejně jako moderní západní voliči, lidé si do něj (po krátký čas) promítaly své naděje v silného lídra. Úspěch plodí úspěch. Čím více lidí chválí, tím více je rozjíždí hudební vagón. Ale pak narazí, jak se to stalo i jemu.

Moderní populismus, který je stejně nestálý jako dav, pozvedává a zadupává všechny velké lídry, když selžou ve splnění jejich snů. Láska může obrátit nenávist stejně rychle v politice, jako v romanci.

Ježíš tříští mýty silného lídra, který obvykle potřebuje vytvořit mýtus kolem sebe a o sobě. Právě takový mýtus vede k sebe-korupci. Ježíš je nezkažený lídr, který nepředstírá, že je něčím jiným. Opatrně a obezřetně odhaluje pravou pravdu o sobě, protože je tak snadné se nesprávně uvést a vykořisťovat.

V dnešním evangeliu, jak se blížíme k vrcholu příběhu, je nám dán jiný úhel pohledu na ústřední téma zrady. V Izajášovi se nám dostane nečekaného vhledu do povahy trpícího služebníka, který nás vede k lepšímu životu skrze paradoxy selhání a odmítnutí. Tento vhled vrhá světlo na toto tajemství. Ať už to zní cize či útočně, velký lídr je služebník, který trpí a učí ty, kdo jsou jeho učedníky.

Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci.

On nám to o sobě říká celou dobu. „Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci.“ ... „Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal.“ To nezní jako Kristus ze Sixtinské kaple nebo přísný Vládce všeho v pozdějších představách. Je to protiklad k nafouknutému egu velkých lídrů.

Teorie moderního managementu tíhnou ke zrušení myšlenky velkých lídrů, preferujíc více korporátní a společný model. Pokud vůbec některý model může, tak tenhle na Ježíše sedí lépe než jiné. On si přeje uschopnit ty, které vede a ukázat cestu, a být průkopníkem spíš příkladem než nátlakem. Je ten druh lídra, který proměňuje krajinu na které sám pracuje, k otevřeným novým horizontům, a k vedení síly inspirace zvnitřněné spíš jeho týmem než nucené zvenčí.

To není tak, jak to církev vždy chápe; a není pro každého snadné, ho následovat. Moc nás láká všechny. Pokud církev co nejvíce postrádá ego, je jako Ježíš.

Pokud se nám podaří držet o něm tuto pravdu, můžeme ho sebejistě následovat kamkoli nás vede.