Úterý 2. týdne doby postní

Podobně jako u materiálních věcí, tak i u těch duchovních se lze stát soutěživým a kvantitativním. Jsou tu asketičtí snobi stejně jako tu jsou úspěšní lidé, kteří pokládají sociální selhání za něco podřadného.

Když jsem byl na delším pobytu v ústraní s bratrem Johnem a s malou laickou komunitou (dříve než začal můj noviciát) a přišel mladý kluk, aby zůstal na pár týdnů, a byl svěží z exotických ašramů a zendo z východu. Všechno věděl, všechno četl, a působil na nás pocitem, že všechno je spíše venkovské a amatérské. Vypadal v dobré tělesné kondici, mluvil zřídka, málokdy se usmál a seděl v pozici s takovým klidem, že by mu i Buddha mohl závidět. Jako by toho nebylo dost, byl (samozřejmě) vegetarián a abstinoval, když jsme si při zvláštní příležitosti dali sklenku vína či piva.

Pak jedno odpoledne, když jsem šel do obchodů, jsem prošel restaurací a zahlédl jsem v okně našeho nóbl asketu jak hltá tlustý steak s pivem, a už pošilhává po krémovém pečivu poblíž. Když se dívám zpět, nedokážu s jistotou říci, zda to byl jeho smysl pro nadřazenost nebo můj smysl pro méněcennost, který mne učinil tak posuzovačným. O mnoho let později jsem se o tom zmínil bratru Johnovi, který nevypadal překvapeně, a jasně chápal mladého muže daleko lépe než my ostatní. Jak mě mé vlastní sebeočekávání moderovalo, stal jsem se v těchto věcech méně absolutní; a nyní uvažuji, že to byl pravděpodobně jen ryzí praktikant, ne bez ega, který jen prostě potřeboval den volna, a kterého jsme bláhově postavili na podstavec.

Naše krutost v posuzování druhých je vždy spojena s naším postojem vůči nám samým, k pocitu soutěživosti nebo k vrcholné hanbě ze selhání nebo prostě jen abychom nedošli k určitému mezníku. Zraňujeme-li ostatní, zraňujeme sebe, ať už jsme chyceni nebo ne. Podobně, pokud soudíme druhé odsuzujícím způsobem (stále ale potřebujeme rozlišovat lidi), působíme si tak muka. Nesuďte, abyste nebyli souzeni.

Možná, u kořene nejhorších případů politického pronásledování nebo náboženského útlaku druhých, je tu dětský strach z toho, že nebudeme schváleni těmi, po jejichž schválení toužíme, dokonce i dlouho poté, co už opustili tento svět.

Jaká úleva a osvobození je pak objevit v tomto prostorném vnitřním pokoji meditace, že tyto mentální a emocionální hry jsou fantasií. Jsou to hry, které nám nedávají potěšení a tkají stále se utahující bandáž ducha. Jakmile tyto hry zmizí z našeho vnitřního světa, jsme osvobozeni a můžeme si hrát jako děti Boží ve skutečném světě.