Úterý ve svatém týdnu

Jan 13, 21-38

Namočil sousto a podal je Jidášovi, synu Šimona Iškariotského. A hned po tom soustu vešel do Jidáše satan. „Co děláš, dělej rychle,“ řekl mu Ježíš. Nikdo ze stolujících ale nerozuměl, proč mu to řekl.

Poslední večeře s přáteli byla zvláštnější, než by se mohlo na první pohled zdát. V úvodní větě jejího popisu čelíme silnému dramatu lidského vztahu, pomocí kterého jsme vedeni k zásadnímu uvědomění si souvztažnosti – identitě – se základem bytí.

Ježíš společné jídlo zahajuje sdělením, že jej jeden z přítomných zradí. Asi bychom řekli, že to není ten nejlepší způsob, jak začít společný večer s přáteli. Jeho poznámka rozhodí obvyklou, důvěrně známou atmosféru družnosti a nastolí dimenzi vztahu, jehož hranice jsou nepředvídatelné. Co tím myslí? Proč to řekl nyní? Svatý Jan poznamenává, že se učedníci zmateni dívali jeden na druhého. Výměna jejich pohledů ještě více komplikuje skladbu této komunity. Ježíš se zdá izolován a silně osamocen. Odkryl zásadní kaz v jejich společenství. Ale pouze na něj upozorňuje a dále to neupřesňuje. Musí to být něco, čeho by si měli být vědomi.

Petr, vůdce učedníků, požádá Jana, který byl Ježíšovi nejblíže, aby zjistil, kdo je ten zrádce. Jako v každé skupině lidí i tam existovaly různé úrovně důvěrnosti, a ty vytvářejí nebezpečí rivality a žárlivosti. (V evangeliích je často zmíněno, jak se učedníci mezi sebou přou o své pozice.) Ježíš reaguje tím, že podává zrádci kousek chleba a ‚hned po tom soustu‘ do Jidáše vstoupil Satan. Okamžik přímé komunikace mezi nimi aktivoval stín, temnou sílu. Co to bylo, co to způsobilo a jak by to šlo psychologicky vysvětlit, nebudeme nikdy vědět. V tom okamžiku Jidáš zahájil proces, kvůli kterému se v celé historii stane ztělesněním zrady, věčné hanby a nevíry. A přesto, on není jenom nedílnou součástí zápletky. Zároveň vrhá světlo na smysl příběhu.

Proč vlastně k němu cítíme takovou podivnou sympatii, k vyvrženci, který zradil svého přítele, a potom spáchal nejhorší odmítnutí sebe samého? Proč je mezi ním a Ježíšem ta zvláštní důvěrnost, když spolu sdílejí onu vědomost s vyloučením ostatních o tom, co hodlá udělat? Důvěrnost, která se zdá být protějškem té, kterou má s milovaným učedníkem, a přesto je v ní zahrnuta. To může být klíčem k celému tajemství.

Všechny protiklady a antagonismy života, dokonce i velká propast mezi mrtvými a živými, mohou být usmířeny a sjednoceny.

Laurence Freeman, OSB