Zelený čtvrtek

Jan 13, 1-15

Když přistoupil k Šimonu Petrovi, ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?!“

Jan klade ve svém líčení Poslední večeře větší důraz na mytí nohou než na chleba a víno. Ale oba pohledy se soustřeďují na tělo.

Abychom porozuměli ústřednímu postavení lidského těla pro význam Velikonoc, a vlastně pro podstatu křesťanství, musíme se zamyslet nad vlastním tělem. Při úvaze nad vlastním tělem obvykle nastávají dvě možnosti. První možnost se týká pocitu, jak přitažlivým nebo nepřitažlivým se cítím fyzicky. Existuje krátké, skvělé období v našem životě, kdy si uvědomíme (bez stoprocentní jistoty), že jsme mladí, ve formě a že vlastně můžeme soutěžit na trhu těl. Existuje pár lidí mezi našimi současníky, kteří jsou si tímto báječně jistí po nějakou dobu svého života. Kdyby byli otroky na trhu ve starověkém Římu, byli by nejžádanějším prodejním artiklem. Doufejme, že tento přístup je pouze méně důležitým klíčem k naší sebeúctě - pro většinu z nás je utlumen. Ale po určitou dobu si můžeme být naším fyzickým bytím jistí. Dnes se ale ve stále větší míře mladí lidé cítí svému tělu tragicky odcizeni, jak to dokazují případy sebepoškozování a poruchy příjmu potravy.

Druhá možnost přichází později, kdy už nepřemýšlíme o tom, zda je naše tělo atraktivní nebo přitažlivé, ale o jeho výkonnosti a přežití. Když je naše tělo předmětem zdravotnických služeb a je polapeno do dualistického lékařského systému testů a vyšetření, nastává situace, kdy se tělo odcizuje té osobě, která říká ‚mé tělo‘. Každé použití přivlastňovacího zájmena totiž svědčí o určitém stupni odcizení, které narušuje pravý vztah. O čem můžeme opravdu říct, že je to ‚moje‘ nebo ‚tvoje‘?

V určitém okamžiku – když nás ošetřují v nemocnici nebo když se prodáváme na ulici – je dokonce může vlastnit někdo jiný. Když ale Ježíš říká ‚toto je moje tělo‘, on své tělo ‚má‘. Neznamená to, že své tělo ‚vlastní‘, ale že je svým tělem. Jak jinak, než touto mírou sebezahrnutí, by jej mohl darovat druhým – dát se jako ztělesněné bytí? Je plně ztělesněn a přijímá tuto pravdu svého vtělení bez ohledu na to, jak jeho tělo vypadá a jak je výkonné. Není vlastněno a spravováno doktory specialisty ani pojišťovnami. Pouze v tomto stavu, kdy zažíváme tělesnou svobodu a nejsme vlastnění jinými, ať už pro účely mediciny nebo pro potěšení jiných, můžeme říct ‚toto je moje tělo‘. Pro některé lidi ve středověku i dnes jsou nejmocnější slova eucharistické modlitby ‚‘hoc est corpus meum’ a zahrnují nejhlubší význam komunity, ve které jsou vyslovena.

Pro ostatní mohou být tato slova pouze pozůstatkem magické minulosti. Pravda se nachází v síti vztahů, která dohromady vytvářejí tělo. My všichni, každý svým jedinečným způsobem, patříme k většímu tělu, než je naše osobní tělo, které se zmenšuje a vadne ve své individualitě. Toto tělo umírá, ale je povýšeno ve své jedinečnosti k nové a větší intenzitě života. Pro ty, kteří mají smysl pro eucharistii, je to něco, co mohou sdílet den za dnem. A pro ostatní, kteří tento kontakt nemají, může přístup k němu zprostředkovat meditace.

Laurence Freeman, OSB