Pátek 3. týdne doby postní
Doufám, že ještě nejste unaveni semínky, protože tu je ještě další podobenství, které se jimi zabývá. Je to nejslavnější semínkové podobenství, prosté a nevyčerpatelné. Nedogmatické, ale nenechá nás jít, dokud si ho nepřečteme. (Lk 8:5-8)
Rozsévač vyšel rozsévat semínka. Sypal je všude, ale s různými výsledky. Některé spadlo podél cesty, kde ho snědli ptáci. Žádná reakce, předpokládaná ztráta. Některá spadla na kamenitou půdu a dokonce vzešla, ale pro nedostatek vlhkosti uschla. Rychlá reakce, ale špatné podmínky. Selhání. Některá padla do trní, které rovněž rostlo, a brzy vzešlá semínka zadusilo. Špatná společnost. Zklamání. Některá padla na dobrou půdu a rostla zdravě, přinesla stonásobný výnos. Úspěšný výsledek přírody.
Ježíš předal tento příběh, který jsme si převyprávěli, velkému zástupu lidí, který se hrnul z města, který ho chtěl vidět a slyšet. Řekl toto podobenství rostoucímu davu: několik skutečně hledajících, několik zvědavých, několik prostě sledovalo dav, a připojili by se vlastně ke každému davu. Neuvědomil si snad, že jeho slova padají do uší jako semínka v podobenství padaly do různých typů půdy? Pokud by chtěl vyhrát nad nimi nade všemi a užít si krátkodobé ceny Oskara, musel by zvolit jinou zprávu, která by nebyla tak plná pravdy pohřbené v její očividné prázdnotě. A na konci vhazuje míč do ringu slovy: “Kdo má uši k slyšení, slyš.” Naše vlastní uši jsou půdou do které padá semínko jeho slov.
Toto může vést k různým závěrům týkajícím se davu - který nyní zahrnuje řekněme dvě stovky generací, které od té doby slyšely ten samý příběh. Nebo dvacet století předávání lidí, z ruky do ruky, aby nás spojili s prvním učením. Můžeme usoudit, že všichni jeho posluchači byli roztříděni ve smyslu jejich vnímavosti k semínku jeho učení. Pak je to smůla pro každého, kdo není v kategorii dobré půdy. A většina z nás by mohla mít dojem, že tam není. Opravdu produkujeme stonásobek vkladu, který on do nás vložil?
Nebo můžeme konstatovat, že v různou dobu, v různé fáze našeho života, v různých náladách, které podléhají různým podmínkám, každý z nás obsahuje všechny reakce. Konec konců většinou jsme všichni vcelku nestálí.
Při hledání ztraceného času vidíme mnoho našich neúspěchů a zmeškaných příležitostí, mnoho nedorozumění a mnoho hloupostí. Pokud nemůžeme, ostatní to na nás hodí.
Semínka, která ptáci sezobají dříve než vzklíčí, krátce žijící a udušená naklíčená semínka - nejsou také součástí velkého cyklu přírody? Je opravdu něco promarněno? Opravdu něco umírá? Samozřejmě. Ale když je to přijato a viděno ve velkém obrazu, jak to viděl Wittgenstein, pak se toho dotkne “vykupitelská láska”. Jaká síla je větší při klíčení semínka našeho života: selhání nebo odpuštění?