Kontemplace přírody a tichá modlitba
Evagriovy myšlenky o přiblížení se k Bohu skrze Písmo, přírodu a skrze čistou modlitbu byly v životě pouštních otců a matek zásadními: „Jeden z tehdejších moudrých přišel aby vyhledal svatého muže Antonína a zeptal se: ‚Otče, jak můžeš být šťastný, když jsi ochuzen o útěchu poskytovanou knihami?‘ Antonín odpověděl: ‚Můj filozofický příteli, mojí knihou je příroda tvorů; a tato kniha je neustále přede mnou, když chci číst slovo Boží.‘"
Dále Evagrius píše: „Co se týče těch, kdo jsou daleko od Boha… Bůh jim umožnil, aby se mohli k jeho poznání a jeho lásce k nim přiblížit prostřednictvím stvoření.“
Je to rovina, na kterou může dosáhnout každý. Náš postoj se pak stává kontemplativním; jsme si vědomi Boží podstaty v každém a ve všem, a přece jsme ještě ve světě a jsme jeho důležitou součástí. Kdo jedná ze svého duchovního středu, na základě soucitu, je na rovině ‚kontemplativního člověka v činnosti‘. Tento postoj je velmi dobře znázorněn v příběhu o sv. Antonínovi: Sv. Antonín se modlil k Pánu, aby mu ukázal, komu se podobá. Bůh mu dal pochopit, že ještě nedosáhl úrovně jistého ševce v Alexandrii. Antonín opustil poušť, šel k ševci a ptal se jej, jak žije. On mu odvětil, že dává třetinu svých příjmů církvi, druhou třetinu chudým a třetinu si nechává. Antonínovi se to nezdálo nijak mimořádné, vždyť on sám se vzdal všeho majetku a žil v poušti v naprosté chudobě. Zde tedy nespočívala nadřazenost tohoto člověka. Antonín mu řekl: ‚To Pán mě poslal, abych se podíval, jak žiješ.‘ Skromný řemeslník, který Antonína choval v úctě, mu pak řekl tajemství své duše: ‚Nedělám nic zvláštního. Jen se při práci dívám na všechny kolemjdoucí a říkám: ‚Ať jsou spaseni, jenom já zahynu.‘
Pokračujeme ve vykonávání svých obvyklých povinností ve světě, uvědomujeme si však věci Boží. Toto uvědomění proniká naše postoje a činnosti. Příklady v pouštních příbězích jsou od obyčejných pracujících lidí, jako jsme my, a to dodává odvahu.
Tutéž myšlenku nacházíme vyjádřenou také v keltském křesťanství: „Skrze písmena Písma a druhy stvoření se odhaluje věčné světlo.“ (John Scotus Eriugena 9 století). Je to tedy lidská zkušenost nespojená se specifickým časem či prostorem. Jsem si jist, že mnozí z vás, kteří čtou tato ‚písmena‘ měli podobnou zkušenost pocitu úžasu a divu, pocit čehosi ‚více‘, když byli tváří v tvář kráse přírody, nádheře západu slunce.
Tatáž zkušenost je také poskytována tichou modlitbou, k níž mnohé způsoby modlitby vedou. Pro mě to umožňuje zvláště meditace. Klíč je v zanechávání myšlenek o obrazů, i obrazů o Bohu: „Když se modlíš, nefantazíruj o Božství jako o jakémsi uvnitř vytvořeném obraze. Vyhýbej se taky umožňování svému duchu, aby se do něj otiskla pečeť nějakého vyjímečného tvaru. Spíše se osvoboď od jakékoli hmoty, přibliž se nehmotnému Bytí a dosáhneš pochopení“
Na počátku naší pouti ke svému pravému ‚já‘ a ke Kristu přebývajícímu uvnitř nemusíme být dokonalí. Jediné, co je třeba, je věrné vytrvání na naší cestě modlitby a otevřenost vůči proměně. Nechme odejít strach, aby jeho místo mohla zaujmout láska.
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 40