Neposuzujte

Neposuzujte

Jednou z důležitých nauk Ježíše a pouštních otců a matek, je jejich důraz na neposuzování druhých. V Písmu je mnoho úryvků, kde Ježíš radí, abychom to nedělali. Bezpochyby si pamatujete úryvek v Mt 7,1-5 o 'třísce v oku svého bratra a trámu ve vlastním oku' a mohla bych jmenovat i mnohem více úryvků. Myslím, že jich je 37. Poznali jsme jak sv. Marek přinesl nauku sv. Petra a Pavla do Alexandrie. Protože pouštní poustevníci patřili k pronárodům, sv. Pavel, který se nazýval apoštolem pronárodů (Řím 11,13), byl pro ně velmi důležitý. Zvláště proto, že jeho listy kolovaly několik desítek let předtím, než byla napsána evangelia. V listě Římanům (2,1-3) mohli číst: „Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž.“

Dojít uvědomění může být docela bolestné. Proto vyráží 'ego' do odporu, činí nás znuděnými, unavenými a neklidnými: Evagrius, podobně jako všichni pouštní otcové to nazývá 'démonem akédie'. Místo abychom rozpoznali, že tento nepokoj, znudění a jiné emoce přicházejí z vnitřního zápasu naší vlastní přirozenosti, zkoušíme důvody pro ně najít ve věcech mimo nás. Máme sklon promítat tento pocit neuspokojení ven a obviňujeme ostatní za to, co jsme udělali nebo neudělali: je to vina naší komunity, našich rodičů, naší společnosti... Snažíme se zdůvodnit jak se cítíme a jak konáme příčinami, které se nám zdají přijatelné. Dobrou ukázku takovéhoto jednání nacházíme v jednom příběhu pouštních otců: „Jeden bratr ve společenství byl nepokojný a často jím zmítal hněv. Tak řekl: 'Odejdu a budu žít sám. Protože nebudu moci na nikoho mluvit nebo někoho poslouchat, stanu se klidným, můj vášnivý hněv ustane.' Odešel a žil o samotě v jeskyni. Jednoho dne ovšem naplnil vodou svůj džbán a postavil jej na zem. Stalo se, že najednou džbán spadl. Naplnil jej znova a spadl znova. Stalo se tak i potřetí. Ve vzteku chytil džbán a rozbil jej. Když se pak uklidnil, poznal, že se mu vysmíval démon hněvu a řekl: 'Vrátím se do společenství. Ať žiješ kdekoli, potřebuješ úsilí, trpělivost a především Boží pomoc.“

Náš sklon k roznášení klepů, posuzování a kritizování druhých je důležitý způsob, kterým ukazujeme svoje nevyřešené konflikty: je to jasná známka, že jsme ještě 'neočistili' své emoce. Spojuje nás to s naším formováním, 'nenaplněnými potřebami' a z toho plynoucími tužbami. Jak řekl sv. Pavel výše, soudíme a kritizujeme druhé za jednání, které může být naším jednáním. Původní obyvatel Ameriky Bear Heartin říká ve své knize Vítr je má matka: „Nikdy neukazuj prstem opovržení nebo posuzování na jiného člověka, protože když jedním ukazuješ, tři prsty přitom ukazují na tebe.“ Posuzování je škodlivé nejen pro nás, ale posuzováním zmrazujeme obrázek druhých a tím jim odebíráme možnost změny, pokroku a růstu. Uvězníme je do určitého okamžiku v čase: „Abba Xanthias řekl: 'Lotr na kříži byl ospravedlněn jediným slovem a Jidáš, který byl počítán mezi dvanácti apoštoly ztratil všechno svoje úsilí v jediné noci a sestoupil z nebe do pekla.“ (Příběhy pouštních otců)

Meditace pomáhá postupnému růstu našeho uvědomění si, že své vlastních obtíže promítáme ven, do druhých. Tak proměňuje nejen naše uvědomění, ale také náš život. Dary meditace se stávají součástí našeho bytí a pomáhají nám učinit náš postoj k bližním pokojnějším a vyváženějším. Obohaceni touto disciplínou budeme postupně schopni vidět obyčejnou realitu a nebudou nám v tom bránit citová břemena, formování a pud sebezáchovy. Dosáhneme „čistoty srdce..., celkového přijetí sebe sama a své situace... zřeknutí se všech klamných obrazů o sobě samých, všech přehnaných odhadů svých schopností, abychom poslouchali Boží vůli tak, jak k nám přichází.“ (Thomas Merton).

Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda