Otevřenost svému potenciálu

Vydáno: 8/6/2020

Minulý týden jsem mluvila o tvrzení, že ‚pojmenovat znamená nevědět‘. A přece je naším instinktem pojmenovat, protože to dává pocit kontroly, ať je jakkoli klamný: myslíme, že víme, oč jde. Dokonce i náš mozek je takto vystavěn. Pracuje převážně v obrazech vedoucích ke konceptům a teprve pak myšlenky a jména. Náš pud přežití nás nutí mít věci pod kontrolou. Je to velmi užitečné, pokud zacházíme s věcmi na hmotné a rozumové rovině vědomí, avšak je to opravdovou překážkou na duchovní stezce, kde za sebou zanecháváme racionální myšlenkový svět. Pak přistupujeme do duchovního uvědomění, jiného způsobu bytí, kde předáváme kontrolu vyšší moci již nazýváme Bohem. Abychom tak mohli činit, potřebujeme se cítit jistými v Boží lásce.
                                               
Skutečnost, jaké obrazy Boha vytváříme ve své myslí, jména spojovaná s touto Božskou skutečností mohou bránit této nezbytné důvěře a láskyplnému vztahu. Místo toho, aby tyto obrazy pomáhaly, spíše nás uvězní v našem vlastním myšlenkovém světě a představují na stezce opravdovou překážku. Pokud jsme vychováváni s ‚Bohem Otcem‘, a naše vlastní zkušenost našeho vlastního otce není vyživující - tedy jsme se cítili odvrženými, kritizovanými – pak nám nedodá tento obraz Boha jako Otce potřebnou důvěru k láskyplnému vztahu. Ani přemýšlení o Bohu jako ‚Matce‘ vlastně tento problém nevyřeší – jenom vyměníme jeden obraz za jiný. Jiní lidé mohli mít tutéž odvrhující zkušenost se svojí matkou. Pokud je Bůh vnímán jako soudce, stane se kýmsi, komu je dobře se vyhnout, spíše než s ním vstupovat do vztahu, protože mnozí z nás si nesou takové břemeno zakoušené viny. Pokud jsme vychováváni s obrazem starého muže sedícího v nebi na oblaku a máme sklon k vědátorství, brzy se objeví myšlenka, že je to prostě nemožné – náš dětinský obraz se považuje za přerostlý, nevěrohodný a náboženství vyhodíme s nedospělým obrazem. V knize Přítomný Kristus John Main podtrhuje, že tyto obrazy povedou k tomu, že naší převažující emocí se stane strach: „Tak se naše modlitba stává cestou, jak se mu zalíbit a uspokojit jej, a když jej prosíme, doufáme, že ‚od nás odvrátí hněv‘. Tento strach, že nejsme dostatečně dobrými, vede k pocitu odcizení a nesmyslnosti – široce rozšířený stav, v naší západní společnosti převládající. Ježíš nás ale svým způsobem bytí a nauky učil, že Bůh je láska, nikoli další obraz k vlastnění, ale to, co můžeme zakoušet jako osobní láskyplný vztah. Jedině skrze následování Ježíšova vedení, abychom ‚opustili svoje já‘, můžeme zakoušet ticho milující Boží přítomnosti uprostřed své bytosti. Učiníme tak následováním nauky Johna Maina o opouštění všech myšlenek a obrazů, z nichž jsme vybudovali ‚ego‘. Pak víme, jak nám John Main říká v knize Přítomný Kristus, že: „Jsme, protože Bůh je. Bůh je naše bytí a naše bytí je tedy dobré, jako je on dobrý.“ Podtrhuje, že to budeme zakoušet navzdory skutečnosti, že „se to může zdát neuvěřitelné, že cestou k opravdovému vidění je překročení všech obrazů. Na povrchu se nám zdá, že bez obrazů není vidění, právě tak, jako bez myšlenek není vědomí.“

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 3, dopis 11