BOŽÍ HOD VÁNOČNÍ, Jan 1: 1-5, 9-14

To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi

Na počátku bylo Slovo
a to Slovo bylo u Boha
a to Slovo bylo Bůh.
To bylo na počátku u Boha.
Všechno povstalo skrze něj
a bez něj nepovstalo nic, co je.
V něm byl život
a ten život byl světlem lidí.
A to světlo svítí ve tmě
a tma je nepohltila.
On byl to pravé Světlo osvěcující každého člověka přicházejícího na svět:
Byl na světě
a svět povstal skrze něj,
ale svět ho nepoznal.
Přišel do svého vlastního,
ale jeho vlastní ho nepřijali.
Ale těm, kteří ho přijali,
dal právo být Božími dětmi –
všem těm, kdo věří v jeho jméno.
Takoví nejsou narozeni z krve,
ani z vůle těla, ani z vůle muže,
ale z Boha.
To Slovo se stalo tělem
a přebývalo mezi námi.
Spatřili jsme jeho slávu,
slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn,
plný milosti a pravdy.

Vánoce jsou jednou z těch slavností v ročním liturgickém dramatu, které se proplétají lineárním všedním časem. Nám přijde zvláštní, že bychom měli být slavnostní a zároveň radostní. Když se nám při slavnostní příležitosti, kdy bychom měli vypadat seriózně, přihodí něco legračního, máme tendenci se chichotat. Ale dnešek je slavnostní svátek a o svátcích bychom se měli smát a nevypadat přihlouple nebo skrývat naši radost. Jeden dávný autor měl odvahu říct, že „nikdo nemá právo být dnes smutný.“

Když je pointa vtipu dobře podána nebo když je dlouho očekávané tajemství odhaleno nebo když je nalezeno řešení nějakého dlouho vzdorujícího problému, vystřelí z nás nově nabytá radost a zasmějeme se. Tato „heuréka“ musí být ještě ověřena a otestována a občas otevírá více problémů, než kterých vyřešila, ale má být vždy oslavena. Velké slavnosti našich životů vyvolávají výbuch radosti jako supernova, která se rozptýlí, ale nezmizí.

Podobně jako Velký třesk před třinácti miliardy let, kdy nekonečně koncentrovaný svět explodoval a vznikl prostor a čas. Dále zpět v čase nevidíme, ale energie vyzářená z okamžiku stvoření je rovnoměrně rozprostřena po kosmu od nejzazšího horizontu rozpínajícího se vesmíru až po buněčné složení našich tělesných orgánů.

Úvod k evangeliu svatého Jana vyobrazuje zázrak vtělení: Bůh se „vylévá“ do lidské bytosti, která poroste do plné lidskosti: „Slovo se stalo tělem“. Nejsnadnější způsob, jak se myšlenkově vypořádat se slavnostní radostí, je vysvětlit ji nadpřirozeně. Meditující osoby jsou však vůči nadpřirozenému nedůvěřivé. Upřednostňujeme hlubší vhled do podstaty a nalezení nových zákonů a pravd, které odhalují smysl Tajemství.

O svatém Janu se předpokládá, že byl „milovaným učedníkem“. Ať to znamená cokoliv, naznačuje to zvláštní úroveň přátelství a porozumění. V Janově evangeliu vidíme Ježíše plačícího nad ztrátou přítele, Ježíše unaveného po cestě, Ježíše rozhořčeného nad lidmi znesvěcujícími svaté místo. Nacházíme tam také nejhlubší vhled do podstaty Ježíše jako Božího zjevení. Dokonalé překlady mezi jazyky neexistují. Ale Ježíše vidí křesťanská víra jako dokonalý překlad Boha do lidské bytosti: nejpodnětnější a nejradostnější náboženské pochopení.

Pouze intelektuální přístup k Vtělení se rychle stává chudokrevným a odtělesněným. Svatý Jan však říká: „znali jsme ho …, mluvili jsme s ním, jedli jsme s ním, dotýkali jsme se ho, smáli jsme se a plakali s ním“. Marie byla tolik ctěna, protože jakožto matka jej znala v prvé řadě z jeho lidského působení. Jestliže se však tady v zaznamenaném popisu zastavíme, riskujeme tím, že uvázneme na úrovni pobožnosti s představou historického Ježíše. Měli bychom jít dále, za obrazotvornou znalost do kontemplativní sjednocující znalosti, ve které jsme s ním jedno. Pak si jej pouze nepředstavujeme v lidské podobě, protože jej poznáváme v naší vlastní lidskosti. Poznáváme jeho vědomí rozprostřené po naší celistvosti. Energií prvního okamžiku došlo k dlouhému tvoření vesmíru. Naše dlouhá adventní příprava se může stát Vánocemi, při kterých oslavujeme sňatek Boha s lidstvem.

LAURENCE FREEMAN, OSB