John Main: Oceány Boha

Z knihy Johna Maina OSB: PŘÍTOMNÝ KRISTUS
John Main OSB, THE PRESENT CHRIST (New York: Crossroad, 1991), s. 111-112.

Meditace nás učí, jak plně se musí každá část naší bytosti účastnit radikálního obrácení našeho života. Učí nás, že se této práci Ducha musíme oddat celým svým srdcem, máme-li opravdově odpovědět na výzvu k opuštění mělčin a vstoupit do hlubokého a přímého poznání, jímž se vyznačuje život žitý v Božím tajemství.

Tehdy celý náš život získá hluboký rozměr Boží přítomnosti. Jsme pošetilí, hledáme-li na cestě „znamení“ – to je jen forma duchovního materialismu, kterou Ježíš kritizoval – protože jestliže jsme opravdu na cestě, což znamená v Tajemství, v zářivém oblaku Boží přítomnosti, pak každá věc je znamením. Všechno nám zprostředkovává Boží lásku. [...]

[Avšak] náš život dojde plné jednoty teprve tehdy, až překročí sám sebe a všechna omezení skrze smrt. Proto plně nechápeme tajemství Krista, v němž vstupujeme do tajemství Boha, dokud se náš život nezavrší. Začínáme do něho vstupovat, jakmile se naše vědomí začne probouzet k živému vnímání a učit se zákonům skutečnosti tím, že se učíme milovat a být milováni. Ale stále je to učení, stále se připravujeme na plnost, která k nám všem přichází.

Dokud Ježíšův život neprošel smrtí a nevrátil se ve Vzkříšení, toto završení bylo pro lidský rod zdrojem děsu a zoufalství. Tato skutečnost však byla nyní transformována. To, co se jevilo jako definitivní konec, bylo očím víry odhaleno jako most. Toto je skrytý význam Ježíšova narození, jeho zrání od dítěte v muže a jeho nejvyšší oběti sebe sama na kříži. V našem počátku je obsažen náš konec. A tak narozením Ježíše se již započala transformace smrti.

Náš život je jednota, protože v jeho jádru je Boží tajemství. Avšak abychom tuto jednotu poznali, musíme vidět za sebe a v mnohem širší perspektivě, než se obyčejně díváme, když je naší hlavní starostí zájem o sebe sama. Pouze tehdy, když se začneme odvracet od zájmu o sebe a úzkostného uvědomování si vlastního já, začne se tento širší pohled otevírat...

Meditace nám odhaluje tuto vzácnou formu poznání. … poznání, které se stává moudrostí, jakmile vstoupíme do oblaku tajemství a místo analýz a definic se pramenem poznání stane účast na životě a duchu Kristově.

Po meditaci...

Z básně Džaláleddína Rúmího (1207-1273) „Dívaje se do vod potoka“ ze sbírky RÚMÍHO DUŠE: NOVÁ SBÍRKA EXTATICKÝCH BÁSNÍ
/"Looking into the Creek," THE SOUL OF RUMI: A NEW COLLECTION OF ECSTATIC POEMS, angl. překl. Coleman Barks (New York: HarperCollins, 2001), s 38./

Duše, smysly a duch se podobají potoku. Zaroste-li hustým býlím tužeb, duch jen stěží může plynout a život duše – tvorů pod hladinou zůstává skryt. Někdy však průzračný jas natolik zesílí, že se zarostlý potok náhle otevře. Pryč je pláč a zoufalství, tvá bytost roste v stejné síle, jakou měla dříve tvoje chtění, ba ještě větší. Ve smíchu a radosti plyne svobodný proud a v něm lze spatřit výtvory duše. Pohlédneš dolů a je to průzračné snění. Vtom se brány světla rozevřou. Vidíš dovnitř.