ČTVRTÝ TÝDEN ADVENTU, Lukáš 3: 39-45

„Jaká čest, že ke mně přišla matka mého Pána!“

V těch dnech pak Marie vstala a spěšně odešla do hor, do města Judova. Když vešla do Zachariášova domu, pozdravila Alžbětu, a jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, děťátko v jejím lůnu poskočilo. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a hlasitě zvolala: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod tvého lůna! Jaká čest, že ke mně přišla matka mého Pána! Hle, jakmile tvůj pozdrav došel k mým uším, děťátko v mém lůnu poskočilo radostí. Blaze té, která uvěřila, neboť se naplní, co jí Hospodin slíbil.“

Evangelia posledních třech týdnů měla mužská obsazení, která odpovídají muži ovládané středo-východní kultuře, do které se narodí dlouho očekávaný Ježíš. V tomto úryvku dochází k úplnému posunu do světa žen. Dvě ženy v očekávání porozuměly Adventu, jenž vyžaduje čekat, modlit se a změnit smýšlení.

Svatý Lukáš byl na svou dobu člověk s neobvyklým pochopením pro ženy, pro chudé, bezvýznamné a děti – pro všechny ty, kteří byli ve své době běžně přehlíženi a podceňováni. Jeho pozornost k nim byla odrazem Ježíšovy dobré zvěsti, že v očích Boha nejsou žádné bezvýznamné, druhořadé a postradatelné skupiny. Naše současné znepokojení – to, co z něho zbylo v liberální demokracii – o osud menšin, o rovná práva žen a o sociální spravedlnost může také odrážet, i když na nižší úrovni, ono povědomí o všeobecné rovnosti. Takže, i když příroda není spravedlivá v tom, jak rozděluje své dary, lidé mohou být spravedliví tím, že chrání a respektují ty nejméně šťastné.

Přes kulturní rozdíly je spravedlnost vrozeným instinktem vycházejícím ze základního dobra lidské povahy. Toto dobro je Bůh. Tento instinkt odhaluje lidskou způsobilost pro zbožštění; podobně dítě, které poskočilo v Alžbětině lůně v přítomnosti embrya v Marii, dokazuje schopnost Boha stát se tělem. V Adventu si možná nejsme jisti, zda my přicházíme k Boku nebo jestli Bůh přichází k nám, a nezbytným důsledkem toho potom je, že oba pohyby jsou neoddělitelné.

Po století malované obrazy setkání dívky Marie a starší ženy Alžběty ukazují obě dvě ženy v objetí. Když dítě Alžběty poskočilo, Její příbuzná Marie prožila další odhalení významu svého vlastního dítěte. Sama nic neříká, protože stěží rozumí tajemství, které ji pohltilo.

Při Zvěstování říká Marie pouze ano. V líčení narození, útěku a návratu do Nazaretu mlčí. Napomíná chlapce Ježíše za to, že ji způsobil strach, když se ztratil v Chrámu a také k němu mluví na svatební hostině. Jinak je její prosvětlená přítomnost v evangeliích tichá, vědomá, zúčastněná a dokonce i pod Křížem oddaná tomu, kterého ona i svět očekávaly. Její ticho tváří v tvář tajemství je modelem pro kontemplaci i v naší době, která klouže mezi redukcionizmem a pověrou.

Samozřejmě toho víme velmi málo o historických kořenech podobných symbolických vyprávění a asi se to ani nezmění. Ale nejsme o nic méně způsobilí procitnout a nechat se pohnout skutečností, kterou odkrývají. Adventní myšlení je celostní, otevřené hloubce a kráse, symbolům, které zprostředkovávají pravdu intuitivně a přímo. Cítíme, že v nás něco poskočilo, ale ještě to nemůžeme plně vidět.
Konec konců Advent je těhotenstvím, zkušeností neviditelné přítomnosti v děloze našeho ducha. To je silné samo o sobě, stejně jako je naše tichá meditace, při které lze proces růstu vnímat pouze skrz jeho ovoce. Zrození je další etapou sebezjevení skutečnosti dokazující pravdu toho, co jsme věděli bez vědění. Ale ani zrození není úplným řešením, protože ono otevírá ještě širší tajemství.

LAURENCE FREEMAN, OSB