DRUHÝ TÝDEN ADVENTU - Lukáš 3: 1-6

Volání Jana Křtitele
Patnáctého roku vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judeu a Herodes byl tetrarchou Galileje, jeho bratr Filip tetrarchou na území Itureje a Trachonitidy a Lysaniáš tetrarchou Abilény, za velekněze Annáše a Kaifáše, dostal Jan, syn Zachariášův, na poušti Boží slovo. Procházel pak celým krajem kolem Jordánu a kázal křest pokání na odpuštění hříchů, jak je to popsáno v knize výroků proroka Izaiáše:

„Hlas volajícího na poušti:
Připravte Pánovu cestu!
Napřimujte jeho stezky!
Každé údolí bude vyplněno
a každá hora a pahorek budou sníženy.
Křivé věci budou přímé,
hrbolaté cesty budou hladké
a veškeré lidstvo uvidí Boží spasení.“

Mohlo by se zdát nepříliš důležitým, že Lysaniáš byl tetrarchou Abilény, když Jan Křtitel začal kázat obrácení. Možná nám to ale pomůže připomenout si historičnost naší tradice a obecnou potřebu proroků. Divoký prorok z jordánské pouště je archetypem pro všechny ty, kteří apelují na naše smysly, vzdorují vládnoucím pořádkům, odhalují úřední zapírání a vyhýbání se pravdě a prostě řeknou, jak to ve skutečnosti je, i když jsou odsouzeni veřejnými činiteli jako nepřátelé lidu, neprávem obviněni nebo se stanou cílem atentátu.

Jan je postavou Adventu připravující cestu pro příchod Ježíše na veřejnou scénu. Advent doslova znamená „přijít k“. On přichází k nám a, když ten příchod vnímáme, možná i my vyrážíme k němu, abychom ho potkali. Taková je prostorová představa pro popis duchovní události neomezené prostorem a časem, nicméně stále se odehrávající v lidské geografii a v reálném čase.
Co se nachází v srdci prorokova poselství? „Křest pokání na odpuštění hříchů“. Pro mnohé dnes tyto pojmy dávají asi tolik smyslu jako taje počítačového programovacího jazyka. Nicméně evokují důležitou nadčasovou lidskou potřebu smyslu, rituálu a transformace. Hřích je ve světě zakořeněn. Svět je pustošen osobním i kolektivním hříchem, hříchem v rodinách i ve vedeních korporací, hříchem znečišťování planety nebo proviněním se na myslích mladých lidí.

Pro „pokání“ můžeme použít synonyma jako jsou vina, stud, smutek nebo lítost. To nejsou špatné reflexe, alespoň jako okamžitá reakce, kdy přiznáme naše hříchy a uvědomíme si škodu, kterou jsme způsobili jiným. Měli bychom ale udělat více, než jen pokrčit rameny a říct „pojďme dál“. Podstatný význam slova pokání (metanoia) není jen to, co děláme, ale přímo změna smýšlení, doslovně toto slovo znamená „za hranicí mysli“. Bojovat proti zděšení a setrvávání v destruktivním jednání nevyžaduje nic menšího než změnit samotné fungování naší pozornosti. Nepotřebujeme změnu přesvědčení, nepotřebujeme ideologii, ale potřebujeme změnu toho, jak se díváme a co vidíme.

Tato změna iniciuje proces odpouštění uvnitř nás ve vztahu k sobě. Nikdy není snadné si připustit, jak jsme bloudili, sebe obelhávali nebo jak sebestřední jsme dříve byli. Uznání tohoto požadavku vyžaduje usmíření s naším pravým já, které jsme před tím odmítali. Nejsme schopni odpustit ostatním zranění, které nám způsobili, dokud neporozumíme, co znamená odpustit sami sobě. „Proč bych měl odpouštět sám sobě? To on mě zranil!“ Možná to tak je a určitě je potřeba učinit spravedlnosti zadost. Ale pokud se máme státi celistvými, nestačí zůstat obětí. Musíme být uzdraveni změnou perspektivy, novým způsobem vidění celkové situace.

Pokání je spojené se „křtem“, viditelným znamením toho, co se děje ve vědomí. Může to mít vysloveně náboženský smysl, jako je například přijetí do nového společenství, což napomáhá procesu změny smýšlení. Ale i meditace je křtem, vnořením se do proudu vědomí. Má i vnější formu, viditelné znaky. Tím jak sedíme, dáváme najevo klid a vnější ticho, náš denní ranní a večerní rytmus je rituálem, kterým vyjadřujeme a posilujeme změnu smýšlení, rozšiřujeme naše vědomí. Meditace je také, jak to popisuje Izaiáš, vyrovnáním toho, co je hrbolaté. To nám symbolizuje, že jsme osvobozeni od strachu do nového stavu zdraví a růstu.

LAURENCE FREEMAN, OSB