Pátek 2. týdne doby postní

Dnes si řekneme něco víc o kráse, a také o tom, jak důležité je vidět naši vlastní krásu, chceme-li jednat a reagovat správně, respektujíc krásu přirozeného a lidského světa. Spravedlnost, férové rozdělení nadbytku, okamžitá reakce na hladomor (ať už ho způsobilo cokoliv), zastávat pravdu demokratických principů, které projevujeme i když to není naší politickou výhodou - to jsou rovněž krásné věci. Chrání nás před chaosem, nelidskostí a před rozpadem civilizovaných hodnot.

Ale ony závisí na tom, že jsme spatřily svou vlastní krásu. Naše schopnost to vidět je částečně záležitostí sociálního a psychologického formování. Toto mnou otřáslo, když jsem vyučoval meditaci v rozvíjející se asijské zemi. Všiml jsem si dvou studentů sedících zvlášť mimo skupinu, kteří vypadali a naslouchali s velkým pocitem vyčlenění ze skupiny. Po skončení sezení přišli a nesměle se představili. Byli na tam v rámci obchodního stipendia ze Severní Koreje. Dobrou angličtinou mi řekli, že nerozuměli ani slovu z toho, co jsem říkal. To vysvětlovalo způsob, jakým na mě hleděli během mé promluvy. Musel jsem vypadat jako mimozemšťan. Všechny koncepty, které jsem rozvíjel byly pro ně divné, cizí a beze smyslu. Neměli žádný náboženský, duchovní či intelektuální rámec, v kterém by jim to mohlo dávat smysl.

Až do chvíle, kdy mě uslyšeli mluvit o tom, že meditace je transformační, protože nás činí bdělejšími, a přivádí nás do kontaktu s naší vlastní esenciální dobrotou. To je pro mnohé z nás relativně známá myšlenka, možná až klišé. Ale ti dva (kteří pochází z kultury, která se zdá být neskutečně nehostinná, strachuplná a represivní, kde umění života je nahrazeno monochromatickým uměním přežití) byly touto prostou myšlenkou zasaženi jako meteoritem.

Postní doba je časem, kdy schopnost umět žít je zušlechtěna. Tužky ořezané, nástroje naladěné, propraná slova. Jedním z benefitů této doby může být i zdravý šok z toho, že se otřepaná fráze stane původním vhledem. Mou pravou přirozeností je krása. Ta rezonuje s krásou všech forem okolo mne, na kterých mám účast. Nejsem dokonalý, ale krásný. Mnoho mých nedokonalostí dokonce vynáší na světlo tuto krásu ještě jasněji, a snad i srdceryvněji. Jako skvrna, slza či prasklina ve vzorci krásného koberce. (není krásy, která by v sobě neměla nějakou tu nedokonalost)