Pátek po 3. neděli postní

Umění žít, které se v této době postní snažíme osvěžit, nebo dokonce objevit poprvé, znamená žít ze zdroje. Pramen vědomí vtéká do viditelné existence stejně přirozeně jako vyvěrá voda ze země nebo jako se objevuje nově narozené miminko. Čím blíž jsme ke zdroji, čím víc jsme si vědomi naší nevinnosti. Nevyhnutelné je to, že voda získá jistou mlhavost, nečistoty nebo i toxicitu, když už nějakou tu dobu teče. Je smutné, že to tak musí být, ale je to jeden ze způsobů, jak se stáváme vědomějšími. Takže můžeme říct, že nečistoty a ztráta nevinnosti jsou nevyhnutelné, ale mají i svůj účel. Činí nás vědomými efektu „vzdálenosti“ mezi námi a zdrojem a tím, čím je skutečně náš vztah k tomuto zdroji.

Musíme „vzdálenost“ vložit do uvozovek nebo bychom mohli vzít metaforu příliš doslovně. Nebudeme-li obezřetní (pozorní), snadno můžeme spadnout do pocitu, že jsme mimo kontakt s tímto pramenem bytí. Pak jsme ztraceni, odcizeni, odděleni. Nostalgicky pak vzpomínáme na prvopočáteční čirost a nevinnost bytí. Zkušenosti, věk, čas, jsou pociťovány jako smutný úpadek, který zastiňuje dokonce i všechny skutečné výhody a potěšení, které život přináší. Pokud bychom to nezpochybnili, vedlo by to do zahořklého stáří. Toto zoufalství ale může zasáhnout i mladé.

Pravdou je, že každý okamžik jsme neseni kolem pramene existence, který proudí z pramene do bytí. I když je blokovaný, stejně si najde cestu ven a zase poteče. Bytí (stejně jako Otec v křesťanském myšlence Boha) zůstává vždy neviditelné – skrytý zdroj. Existence (stejně jako Syn) je viditelným vyjádřením bytí. Spojuje zdroj s jiným koncem života, s cílem, oceánem bytí, který se zprvu stává poznatelným v malém prameni vyvěrajícím v rohu pole. Jednota zdroje a cíle je Duchem celistvosti.

V každodenním životě viditelný pramen bytí tajemně mísí čirost s nečirostí, radost s utrpením, nevinnost s vinou, pokoj se stresem, lásku se strachem. V době postní, skrze vzdávání se, pouštění věcí a poskytováním více času modlitbě, se učíme vidět a přijímat a vlastně se radovat z této míchané směsice, která je lidskou existencí. My nejsme andělé, díky Bohu. My nejsme přesná odpověď na matematickou otázku. My nejsme mechanické modely. Skrze náš růst v sebepoznání vidíme, že nečirost je užitečná, protože nás uschopňuje lépe docenit čerstvost pramene.

Ježíš říká, že království je velmi blízko. Moudrost věků je v tom, že pocit vzdálenosti, jakkoli skutečný se zdá, a jakkoli zdrcující může být pro náš psychologický výkon ve světě, je ve skutečnosti iluzí.

Meditace nás přesvědčuje, abychom se neztotožňovali s nečirostí, s naplavenými věci a odplavenými věcmi, které pramen života hromadí, až se stává řekou. Máme úžasnou paletu slov, které popisují různé velikosti a projevy proudu pramene: slova jako pramínek, potůček, potok, říčka, řeka, tok,... Mlčení naštěstí nepotřebuje být přeloženo, protože není konceptem ani odkazem k obrazu, jehož ztělesňují slova. Meditace očišťuje naše mysli vždy novou zkušeností objevu, že jsme zdrojem stejně jako pramen a řeka. Máme tuto úžasnou jednotu, která z nás činí nepostradatelné duchovní bytosti. Ve skutečnosti, i když se vůbec nemůžeme považovat za čiré, jsme stále božsky svěží.