Pondělí 1. týdne doby postní

Rád bych v tomto prvním týdnu doby postní prozkoumal jak, stejně jako Ježíš po čtyřiceti dnech, můžeme lépe rozlišovat iluzi od skutečnosti. Ale nejprve se podíváme na význam dělání toho, co buddhisté nazývají „šikovné prostředky“, což má stejný význam jako křesťany nazývaná askeze.

Asketismus rozezvučí ty stejné zvonky jako odříkání. Ale když potkáme pravého asketu, je to jako setkání s trénovaným atletem ve špičkové kondici, milujícího jeho svobodně zvolenou disciplínu cvičení a životního stylu. Vyzařuje radost a pohodu a činí nás trošku závistivými kvůli naší pomalosti, zatímco nás doufejme motivuje vstát z postele a začít žít. Prostředky askety jsou půst, dávání almužen a modlitba.

Jak dnes můžeme tyto prostředky pochopit? Půst zahrnuje vědomé odevzdání, říkání „ne“ či „ještě ne“ našim přirozeným či navyklým touhám. Stejně jako ostatní spolu-pilíře duchovního žití, tak i tento je abstraktním principem, ideálem, hodnotou. Potřebuje být spojen s praxí, aby to bylo konkrétní a skutečné. Skutečně žít můžeme pouze jako ztělesněné bytosti. Lidské bytí nemůže být příliš dlouho abstraktní aniž by se zhroutilo. "A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha," (Job 19:26). Půst je nezbytný pro duchovní zdraví. Čeho se tedy vzdáme?

Dávání almužny je o odevzdávání. Můžeme se vzdát peněz, času, pozornosti od sebe samého ve prospěch druhého. Není to o tom, jak mnoho či jak často. Pro meditujícího je pozornost klíčem k tomuto pilíři duchovní života. Simone Weilová řekla, že pozornost je nejvzácnější a nejvyšší forma velkorysosti. Kvalita nesobecké pozornosti dokazuje upřímnost toho co dáváme a čeho se vpravdě vzdáváme. A co tedy odevzdáme?

Modlitba na sebe bere mnohé formy, ale v základu jde vždy o čirou pozornost. Jejím účinkem je způsobit (jakkoli jsme rozptýlení, jakkoli dlouho či hluboko putujeme v myšlenkách, jakkoli se cítím odděleně od svého nitra), že máme pocit, že jsme přišli domů, oživeni, možná překvapeni, abychom tam našli hřejivé, milující uvítání. Sedět v meditaci znamená přijít domů. Tato čirá modlitba (která radikálně očišťuje představy a fantazii, uvolňuje sevřené touhy a strachy a zjednodušuje nás, abychom byli schopni přijmou autentickou a nikoli falešnou útěchu) je prostě o přicházení domů.

Dům je středem, emocionálně i duchovně. Je to referenční bod významu, ať už se na mapě vydáme jakýmkoli směrem. Přijdeme-li domů a najdeme-li prázdný pozemek, naše uchopení skutečnosti je vyhozeno do povětří. Musíme začít znovu od píky. Ale existuje-li v základu jen jeden střed veškeré reality; je-li realita v základu prostá a celá, pak tento střed je všude. Objevíme to nejprve tím, že nalezneme svůj vlastní střed, vstoupením do místa, které Ježíš nazývá "vnitřním pokojíkem", kde jsme obejmuti přítomností, která objímá a naplňuje vše.

Krásná myšlenka. Ale podobně jako ty ostatní pilíře duchovního žití, stejně jako prostředky k tomu, stát se svobodným od iluzí a být skutečným, i modlitba potřebuje praxi. Pro stávajícího meditujícího je to obnovení závazku a osvěžení motivace. Pro toho, kdo teprve začíná je to odvaha začít.