Pátek 1. týdne doby postní

John Main jednou řekl (s irským humorem: řeholníci, neberte si to příliš osobně), že nikde nepotkal tolik egoistů, jako v klášterech.

Na to upozorňoval. Jsou tu totiž dvě nebezpečí, týkající se klášterů. Mnich to může myslet velmi vážně co se týče sebeproměny a duchovní praxe, ale rovněž se na to může soustředit takovým způsobem, že nic a nikdo mu nebude stát v cestě k osvícení. Obvykle se to projevuje v hyperkritickém přístupu k těm bratřím, kteří vypadají vlažněji - což je druh duchovního snobství. Druhé nebezpečí je vyobrazeno na řeholníkovi, který vstoupí do kláštera s cílem uniknout jakémukoliv náročnému sdružování s ostatními, místo toho, aby hledal sebe v druhých. Jeden z prvních křesťanských mnichů definoval mnicha jako člověka, který vidí sám sebe v druhých a ty druhé zase v sobě. Zatímco tento druh hyperintroverta, sebestředné osoby, bude využívat klášterní rutinu pro izolaci, spíše než pro setkání.

Mark Carney, guvernér Bank of England, nedávno promluvil o “vedení a hodnotách” na semináři Meditatio v Londýně. Vyčíslil některé z ideální kvalit vůdců a hodnoty, které ztělesňovali s poznáním, že je nepravděpodobné, že to všechno lze spojit v jednu osobu v jeden čas. Hlavním principem guvernéra Carneyho však byla hodnota účelu. Vůdce potřebuje jasný účel - a správný účel je vždy zaměřený na druhé.

To všechno by se týkalo i nás, kdybychom (v nějakém smyslu) všichni byli mniši a zároveň lídři. Podle řehole je mnichem ten, kdo “vpravdě hledá Boha”. Není to právě to, co dělá meditující, s prohlubujícím se odříkáním, s tím jak postupuje jeho cesta, a transformace nabývá účinnosti? Váš obraz Boha nemusí být nikoho jiného, a můžete preferovat vyjádření mimo náboženský jazyk. Nicméně, na základní rovině, zkušenost meditace je zkušeností Boha - lásky, celistvosti a univerzálního propojení.

A všichni jsme lídři - například vůči dětem, kteří nás z blízka sledují a napodobují. Dokonce i ti, kteří dělají nejpokornější práci na světě (čistí záchody, uklízí ulice) mohou ukázat skvělé kvality vedení a služby skrze způsob, jakým pracují s ostatními kolegy, a ve vztahu k veřejnosti.

Ale jsme rovněž lídry k nám samým. Postní doba je časem, kdy děláme něco navíc a vzdáváme se něčeho dobře známého. Kde je toto rozhodnutí učiněno? Jak je učiněno? Jaká je motivace? Její zdroj je v této jemné části našeho vlastního myslo-srdečního mixu, který vidí jasně a dává nám cílevědomost. Není to soupeřící ani soutěživá část nás samých, ale sjednocující, uzdravující energie, kterou nazýváme duchem.

Činí nás to více nebo méně egocentrickými? Nebo cítíme, že skutečný účel naší duchovní praktiky je vlastně přímá služba druhým? Jakékoli ovoce a přínos nám to může přinést, je pak věnováno prospěchu světa. Protože jsme rovněž částí tohoto světa, dostáváme náš spravedlivý podíl na těchto výhodách za předpokladu, že náš vůdčí účel je zaměřený na druhé.