PRVNÍ TÝDEN ADVENTU Lukáš 21: 25-28, 34-36

Ten den by vás pak náhle překvapil jako past

Ježíš řekl svým učedníkům: „Na slunci, měsíci a hvězdách se ukážou znamení. Na zemi bude úzkost mezi národy, bezradnými před zuřícím mořským příbojem.Lidé budou zmírat strachy v předtuše toho, co má přijít na svět, neboť nebeské mocnosti se budou otřásat.Tehdy spatří Syna člověka, jak přichází v oblaku s mocí a velikou slávou.Až se to všechno začne dít, vzpřimte se a pozvedněte hlavy, protože se blíží vaše vykoupení!“

„Dávejte si pozor, aby vaše srdce nebyla obtěžkána hodováním a opilstvím a staráním se o tento život. Ten den by vás pak náhle překvapiljako past, neboť zastihne všechny, kdo žijí na zemi.Proto vždy bděte a modlete se, abyste byli hodni uniknout všemu, co přijde, a mohli stanout před Synem člověka.“
Pro ty, kteří jsou nejen jeho obdivovatelé, ale také učedníci, je Ježíš sadguru,ryzí učitel lidského hledání. Víra je vztah. Jedinečný společník na životní cestě, který nás vysvobozuje z izolace a zároveň nás chrání před udušením se v davu. Jako každý důvěryhodný vztah, učednictví se vyvíjí, bere na sebe mnoho podob, stává se hlubším spojením a provádí nás tím nejhorším, co nás může potkat.
Ježíš, náš střed gravitace, nás – pro naše pochopení – identifikuje jako „učedníky“. Anglické označení pro učedníka (disciple) je odvozeno z latinského slova discere– učit. Ježíše často vidíme, jak mluví přímým a intimním způsobem se svými učedníky – způsobem, který se liší od jeho veřejných vystoupení. Touží s námi sdílet vše, co se naučil jako učedník svého Otce. Jeho touha, abychom porozuměli, je historickou náboženskou revolucí pro způsob následování a pro naše pojetí Boha: „Nebudu vás už nazývat služebníky, ale přáteli, neboť jsem vám předal všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ Přítele se nemusíme bát.

Naše hledání Adventu začínáme tím, že nasloucháme tomu, co řekl o konci světa - našeho osobního světa, planetárního světa, jakéhokoliv světa. Je to apokalyptické. Nedávno jsem sledoval kultovní film o Vietnamské válce Apokalypsa od režiséra Coppoly. Film je založen na románu Josepha Conrada Srdce temnoty a vrcholí vyobrazením osady na vzdáleném horním toku řeky v Kambodži, kde odpadlický americký plukovník Kurtz řídí armádu nepříčetných vojáků ovládaných strachem. Nachází se ve stavu hluboké duševní bolesti, ale jeho mysl je až strašidelně jasná. Hrůza a zvěrstva války ho dostaly za hranu. Hrůza se otáčí dovnitř proti němu samému a ven do světa. Marlon Brando vysloví slavné „hrůza, hrůza“ s mrazivým přesvědčením, které je horší než kterýkoliv hororový film.
Ježíš varuje své učedníky, aby byli na hrůzu připraveni. Jeho řeč by v nás měla vyvolat strach z ekologické apokalypsy, jejíž známky vidíme v požárech v Kalifornii, záplavách, odlesňování, v znečištění oceánu plastovým odpadem, ve změnách v ročních obdobích a v tání sněhové pokrývky. Popření je vždy první reakcí na strach ze smrti. Ale neodvratný strach narůstá a přetrhá všechny vztahy. Za každým projevem strachu je zděšení ze ztráty, smrt probuzená každou ztrátou, kterou proděláme. Lidé umírají strachem, říká Ježíš. Protože strach nás zbavuje schopnosti milovat.
Svým učedníkům Ježíš předává svůj osvobozující příkaz. Neříká, vy hříšníci se máte proč se bát, ale říká „nebojte se“. Vzpřimte se, pozvedněte se ve své božské lidskosti. A „čekejte“. Toto je jádro učení o Adventu: naučit se čekat. Čekání je zkušenostní praxe, stejně jako meditace.

Nejlepší odpovědí na „hrůzu“ strachu je čekat, až se uvolní skrytý zdroj naděje. Čekání je sebekontrola, péče o naše mentální zdraví a vyrovnanost, vyhýbání se výstřednostem, závislostem a úzkostem: vědomé a nadějeplné čekání učedníka, a ne frenetická nedočkavost zákazníka. Zůstaňte při vědomí, říká nám, a stále se modlete. Toto je další klíčové téma Adventu: být ve stavu vědomé modlitby. Tento stav je rozvíjen každodenní meditací.

Na začátku naší přípravy na Vánoce jsme se přinejmenším dozvěděli, že nečekáme ani na Santa Clause ani na dědu Mráze.

LAURENCE FREEMAN, OSB