Duchovní přátelství

Vydáno: 20/5/2017

Poznali jsme, že abychom byli schopni jednat tak 'čistě', potřebujeme si uvědomit to, co nám překáží. Nejsme ovšem v tomto úsilí sami: Božské uvnitř nás postupně vede a uzdravuje uvolněním a tedy uzdravením vzpomínek a ran s nimi spojených – jen jejich vnášením do našeho uvědomění. Otevíráme se tomu vstupem do ticha hluboké modlitby, k níž meditace vede.

Někdy ovšem Bůh uvnitř potřebuje někoho jiného, kdo je Jeho/Jejíma očima, ušima a rukama k usnadnění tohoto procesu: „Jak velké jsou potřeby tvých tvorů na této zemi, Bože. Sedí, tiše mluví a docela nečekaně a náhle se provalí jejich potřeba v celé své nahotě. Pak jsou to uzlíčky lidské bídy, zoufalé a neschopné postavit se životu. A tehdy začíná můj úkol. Člověk musí ... v nich vyčistit cestu k tobě, Bože, a k tomu musí být člověk bystrým soudcem lidské duše... vydávám se na pomalou průzkumnou výpravu s každým, kdo ke mně přichází... A děkuji ti za dar schopnosti číst lidi.“
Etty Hillesum, 'Přervaný život'

Vyslovení svého příběhu, své pravdy v deníku, terapeutovi nebo dobrému příteli pomáhá uvědomění a má uzdravující účinek. Důsledkem toho je, že je potlačená a odmítnutá část nás samých přijata a tím zapojena do celku našeho bytí. Klíčem je uvědomění. Být v životě bdělým vede k uskutečnění našeho plného potenciálu a připomenutí si své opravdové přirozenosti.

Důraz na neposuzování jsme probírali minulý týden. Jeho základem je láska/soucit, jak lze vidět z toho, co říká Ježíš v Mt 25,35-41 v závěrečné poznámce: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ neustále musíme pamatovat na to, co vyjádřil John Main: „Ježíš poslal svého Ducha aby v nás přebýval a činil z nás chrámy svatosti – samotného Boha v nás přebývajícího.“ „Víme, že tedy sdílíme Boží přirozenost“ Nejsme tedy oddělení, ale sdílíme tentýž základ svého bytí: všichni jsme 'Boží děti' a máme v sobě 'Boží království' – přítomnost Boha, Krista uvnitř. Pokud zraňujeme druhé svým špatným chováním, stejně zraňujeme i sebe, a také Boha, který je propojující silou Lásky.

Jak John Main vždy zdůrazňoval, neexistuje lepší důkaz našeho pokroku na naší duchovní cestě, než když s druhými jednáme s narůstající láskou. Když se jej ptali, jak bychom se měli připravovat na meditaci, zdůrazňoval, že 'mnoha skutky laskavosti.' To je opravdu možné pouze až soucitně přijmeme sebe sama 'i s bradavicemi'.

Tutéž souvislost mezi Bohem a soucitem k druhým nacházíme v nauce pouštních otců a matek:

„Abba Antonín znovu řekl: 'Život a smrt závisejí na našem bližním. Pokud získáváme svého bratra, získáváme Boha. Pokud ale pohoršujeme svého bratra, hřešíme proti Bohu.“

Evagrius to zdůrazňoval ke konci svého spisu O modlitbě v několika výrocích:

„Blažený mnich, který vnímá blaho a pokrok všech lidí s takovou radostí, jako by šlo o jeho vlastní blaho a pokrok.“

„Blažený mnich, který považuje všechny lidi za bohy – po Bohu.“

„Mnich je člověk, který se považuje zajedno se všemi lidmi, protože vypadá, jakoby neustále viděl v každém člověku sebe sama.“

Dovolte mi zakončit nádherným výrokem Johna Maina: „Jedině když žijeme v lásce a z lásky, poznáme onu zázračnou harmonii a propojení veškerého bytí, které nás činí plně lidskými.“
(John Main Kristus uvnitř)

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda