3. týden adventní
Dnes církev vrhá kapku růžové do svých ponurých barev. Fialová, barva půstu a adventu (období čekání a příprav) není má oblíbená barva. V době, kdy jsem cestoval, mě zarmoutilo, když jsem viděl, jak se v ní všichni asistenti cestujících na letišti Heathrow pohřebně oblékají, kde postávali a hledali lidi, aby jim pomohli.
Hlavu vzhůru. Dnes je „Radostná neděle“ a aby toho nebylo málo, je tu trochu růžové. Jde o to, že ani v dlouhém období před velkou oslavou, dlouho očekávanou událostí (narození, promoce, výročí, otevření nového centra) by čekání na dokončení nemělo zastřít právo mít radost. Samozřejmě, když vám někdo říká, abyste byli veselí, okamžitě vás to utlumí. Kvůli zdvořilosti to můžeme předstírat. Ale úsměv zmizí, jakmile pomine potřeba. To je vlastnost mnoha věřících lidí, kteří věří, že by měli být k Bohu zdvořilí, aby skryli svůj nevyhnutelný smutek a hněv.
Vlny smutku přicházejí i v životě těch nešťastnějších. Ale můžete se vézt na vlně ztráty, neúspěchu nebo zchátralosti a přitom neztratit radost z bytí, která je popsána v dnešních čteních:
„(…) mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto. Radostí jásám v Hospodinu, má duše plesá v mém Bohu (…)“
Možná ne pro každého, ale mně tato slova zní pravdivě a přinášejí útěchu, která není falešná ani v těch nejzoufalejších časech. Ukazováním na bublající radost v srdci věcí vyvolávají pramen čistoty v samotné podstatě vědomí. Prostě být vědomý znamená sdílet radost z bytí.
Je těžké tuto zkušenost prožívat nepřetržitě. Při meditaci a ze dne na den se rozsvěcuje a zhasíná. Jednou se zaleskla, jednou se dotkla jazyka, ale nikdy se nedá popřít. Ale sebeizolace, v dnešní kultuře tak přerostlá v odmítání intimity i důvěry jako bolestného ohrožení naší autonomie, potlačuje radost a blokuje tento pramen. Tenhle smutek je neskutečná jáma, ze které se musíme dostat.
Pomoc vždy přichází ve formě druhého. I když se ten druhý vynoří neviditelně zevnitř, bude mít výraz, který můžeme vidět a dotýkat se ho. Čekáním na něj se učíme nelpět na očekávání a na všech představách o tom, jaký bude. To je ten fialový, apofatický, obrazný „cákanec“. Je potřeba, protože ho tak arogantně interpretujeme. Soudíme ho z vyšší pozorovatelské lavice ega. Řekneme mu, jaký je. To vše nás chrání před revolucí ve vědomí, revolucí, kterou přináší, před bolestivou radostí z extáze.
Meditace nás činí něčím jako byl Jan Křtitel v dnešním evangeliu. Je si tak jistý, že ten druhý přijde, že už cítí jeho přítomnost. To ho činí tak komicky a nedobytně pokorným, že jeho radost přetéká a vy v něm vidíte proroka v růžové.
S láskou
Laurence Freeman OSB