Středa 5. týdne doby postní

Lukáš 1: 26-38: Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“

V životě každého z nás jsou události, které zanechaly stopy v našich představách a nikdy je nezapomeneme, tedy dokud si budeme pamatovat své jméno či k čemu patří určitý klíč. Osobní vzpomínky jsou selektivní, ale v určitých momentech zanechávají něco z pravdy, a nezávisí to na tom, zda byly způsobeny utrpením či radostí. Z dlouhodobého hlediska, jak se bezprostřední emocionální dopad umenšuje (ale stále ponechává zářící nános pravdy a tajemství), tak již není důležité, zda zkušenost byla radostná či úzkostná, jestli šlo o ztrátu či nález, bolest nebo blaženost.

Jsou také jisté scény, jako třeba Zvěstování Panny Marie v Lukášově evangeliu, které byly vpáleny do kolektivní představy o víře. Staly se zlatým standardem, měnou, kterou každý uznává jako smysl vtělení. A tak v éře „křesťanství“ (kdy náboženství a kultura byly sjednocené, což dnes už neplatí) byly tyto scény znovu prezentovány, raženy a znovu a znovu komentovány. Projděte si jakoukoliv galerii renesančního umění.

Dnes, ve zvěstování, začíná Ježíš. Slovo se stalo tělem. Ale je stále ve skrytém tajemství dělohy. Kdy si je žena jistá, že je těhotná? Jak kdokoli z nás může vědět, kdy se přihodilo něco, co už v nás roste? To co vidíme v dnešním příběhu je prosté velkolepé „fiat“, „staň se mi“, velkolepé „OK“, které Slovu umožní začít. Když dojde k početí, nevíme jakou přinese budoucnost. V přítomném okamžiku (v Bohu) je početím „teď“.

V okamžiku Zvěstování je „teď“ pro nás pro všechny. Meditace je naše „OK“.

S láskou

Laurence Freeman

Anglický zdroj