Třetí neděle postní
Jan 2: 13-25: Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku.
Když „očistil chrám“ tím, že vyhnal směnárníky a obchodníky z posvátného dvora, Ježíš zpečetil svůj osud. Jak všichni víme, tak jedna věc je vyučovat a druhá praktikovat. Když začnete jednat na základě pravdy – podstupujíc riziko, zda jste v právu a ještě větší riziko, že se stanete nepopulární kvůli tomu, že zbytečně „děláte vlny“ - systém se postaví proti vám. Kapři nehlasují pro Vánoce a slepice nehlasují pro Velikonoce.
Je tu, jak víme, osobní hřích. Například: naše odmítnutí čelit realitě a naše upřednostňování toho, o čem soukromě víme, že je to iluze; nebo naše úmyslné, pečlivě sebou ospravedlněné zatvrdnutí srdce vůči lidem, kteří nás potřebují, kteří by měli prospěch z našeho času, ocenění či talentu; vychytralé způsoby obrany našeho sebestředného vztahu k událostem a lidem v našem životě; naše úmyslná chamtivost a motiv krátkodobého zisku; naše způsoby vykořisťování lidí. A tak dále. Všichni známé své chyby – nebo máme podezření. Ony jsou příčinou našeho individuálního, psychologického pekla – oblast našeho falešného já. Jakkoli jsou bolestivé, tak nepředstavují žádné velké překážky lásce boží, která vyvěrá prostřednictvím našich trhlin, aby nás vyléčila a dala nám vždy další šanci.
Ale je tu, v říší hříchu, něco jiného, co nás ovlivňuje, protože nás to podmiňuje kulturou, ve které žijeme. Oproti našim osobním chybám je to více kolektivní a neosobní. Vidíme to v „sociálních tsunami“ o šíleně hrůzných nelidskostech a bezohlednostech, jako Šoa nebo Islámský stát. Tento hřích není vlastnictvím pouze jednotlivců, ale celých skupin. Poskytuje náhražkový smysl komunity – zvrácenou sebedestruktivní zkušenost solidarity, kterou všichni lidské bytosti hledají.
Hřích, osobní či kolektivní, je „lepkavý“. I když se od něj snažíme oddělit, jsme k němu čím dál více připevněni. Oběti se pak stávají jako těmi, kteří je pronásledují, zatímco se stále prezentují jako outsideři. Jak můžeme vymanit sebe a náš svět z této hrozné lepkavosti hříchu? Velké injekce séra reality.
Konání meditace, podle Oblaku nevědění ze 14. století, vysušuje kořen hříchu. Odvážné tvrzení. Ale pravdivé. A neučiní vás populárními. Meditace je silné rozpouštědlo lepidla iluzí a sobectví. Podobně jako objevujeme skvělé produkty pro konání domácích prací, které jsme nebyli schopni dokončit, meditace dělá to, co slibuje. Pokud ji užíváme. Postní doba je čas, abychom tyto práce dokončili.
S láskou
Laurence Freeman