Velký pátek

„To čiňte na mou památku“, řekl Ježíš při své poslední večeři. Ale stalo se to také proto, aby to spatřili ti, kteří na něj vzpomínali, a mohli vrhnout přímé světlo na smysl jeho smrti. Nezabil se sám. Ale skrze své bytí, tak přítomné tomu čím procházel, učinil ze své smrti nabídku sebe samého stejným způsobem, jakým nabízel svou skutečnou přítomnost při Poslední večeři. Toto spojení činí dnešek Velkým a Ježíše nezapomenutelným.

Nevzpomínáme na něj jako na minulou událost. Jsme s ním znovu spojováni tím, jak současná realita protéká historií. Prostřednictvím osobního spojení víry obracíme minulost do současnosti alchymií lásky. (Na začátku je víra, na konci láska a spojení těchto dvou je Bůh – říká sv. Irenej).

To slovo je „anamnéza“. Existuje rovněž v lékařské terminologii, kde se odkazuje na schopnost pacienta si vybavit a vyjádřit celou historii svého stavu. Pro dnešní den to znamená, že to, čím Ježíš prošel ve své smrti, a to co osvobodil, je plně přítomné pro nás. Tato přítomnost je tam. Má to tedy vliv na každého, neboť tak je křesťanská víra chápána.

Ale je to skutečné pouze tehdy, když jsme tomu plně přítomní. Je to jako objevení toho, že osoba, do které jsme se zamilovali, k nám má nějaké city. Začneme doufat. Ta naděje uzdravuje naše zranění, o kterých jsme ani netušili, že je máme. A nakonec, kdy láska může být plně vyjádřená, možná po dlouhém utrpení, tu je expanze bytí za hranici oddělenosti ega, které slovy nelze vyjádřit.

Mnoho z vás půjde na dnešní obřady – jedny z nejpopulárnějších v křesťanském roce. Někteří z vás se možná rozhodnou se zařadit do fronty těch, kdo vyjádří úctu ke kříži. My tak činíme když jsme na řadě a nehrneme se do čela fronty. Připomíná nám to, že dnešní den činí Velkým to, že se nám otevřel nový vztah se zřídlem lásky. Také to změnilo náš vztah k sobě navzájem.