Pondělí Svatého týdne

Nedávno jsem byl v divadle a v polovině prvního dějství vstoupila opozdilkyně. Způsobila obecnou konsternaci, jak jsme ji dělali cestu, aby se mohla kolem každého protáhnout, při jejím pokusu dostat se ke svému místu uprostřed řady. Když už představení začalo, měli bychom se snažit držet naši pozornost zaměřenou, protože je to nepřetržitý proud událostí, které vedou k plnosti naší odezvy, když přijde vyvrcholení a zatáhne se opona… a pak je znovu vytažena. To samé lze aplikovat na Svatý týden. Pokud jsme vyrušení ze zrychlujícího se tempa příběhu, nemařte čas stěžováním si, ale obnovte svou pozornost tam kam patří.

Nedávno jsem se díval na početné malby Poslední večeře, a všiml jsem si různých způsobů, jakými je zobrazen Jidáš. V Leonardově slavné malbě sedí s velmi kriminálním vzhledem, pátý zleva, držící viditelný váček stříbrných (Petr drží dýku, kterou později utne služebníkovo ucho). V Ghirlandaiově obraze Jidáš sedí sám tváří v tvář zbytku skupiny. Na některých obrazech je Jidáš stereotypní, jako nejvíce židovsky vypadající z nich všech. Obvykle je Jidáš vyčleněný jako neatraktivní a izolovaná postava, ačkoli v příběhu měl okamžik nejsilnější, dokonce tajemné blízkosti s Ježíšem, který ví, co bude dělat a který mu tiše říká, aby se do toho pustil. („Padla noc“). Obličeje se odhalují a jsou nám vystaveny. V letištní hale se štěstím poznáváme známý obličej v zástupu „vítačů“ čekajících v příletové hale. Náhle se dav cizinců rozpustí jako úsměv na tváři a přátelskou vlnu rozptýlí anonymita, která je nejhorší částí cestování.

Když vidíme fotku sebe sama, pomyslíme si, opravdu tak vypadám?Z našich tváří (jak nepříjemně chápeme) nás lidé možná znají lépe, nebo při nejmenším jinak, než jak se známe my. Pokud jinak, kdo má víc pravdu?

V jednom okamžiku se může tvář přeměnit z napjatého a úzkostného vzhledu do zářící, až dětské radosti. Vlna emocí se prožene duší, a svaly obličeje to nedobrovolně zrcadlí během okamžiku. Vezme to nějaký čas, než znovu převezmeme kontrolu nad tím, co naše mimika říká světu.

Dokonce i když je náš obličej je v klidu a my jsme mezi silnými pocity jakéhokoli druhu, vždy se všem ukáže (třebaže nám samým nejméně) celková suma všeho čím jsme byli. Formovaná po desetiletí skrze bezpočet svalových kontrakcí, skrze mračení, pevně sevřených čelistí, fází hněvu a smutku, bolesti a žalu (samozřejmě i dobrých věcí), máme tvář takovou, jakou si zasloužíme. Značí se na ní vše, co jsme prožili. Žádné množství kosmetiky či chirurgie nemůže doopravdy skrýt charakter naší tváře. Stárnutí je to nejmenší, co by nám mělo dělat starosti.

Obličej Jidáše je náš vlastní nejhorší strach, týkající se nás samých, a může tedy spustit nejhlubší a nejvíce proměňující soucit. Pravá konverze se děje z místa, které je daleko od kontroly vůle, na spásném místě milosti. Když se to stane, jsme obrozeni, a i když jen na okamžik, náš původní obličej, naše nejpravější já, je viditelné nám samým a těm, kteří stále hledí na nás, ať už s jakýmkoli zájmem, po všechny ty roky.

Tváří v tvář Jidášovi, jako u očividně méně složitých lidí, může tvář Ježíše Krista náhle problesknout ven, jako poklad držený v hliněných nádobách:
Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. (2Kor 4:6)