Středa po 4. neděli postní

John Main to viděl tak, že opakující se hřích křesťanů byl v tom, že podceňovali plný úžas jejich víry a potenciálu. To je úžasné. To je víra, která představuje plně mysl-rozpínající perspektivu, týkající se jak nekonečné kapacity lidské povahy, tak i vztahu mezi Bohem, přírodou a celým lidským spektrem něhy, radosti a utrpení. Přesto ve starém křesťanství na západě je hřích nyní viděn jako nevýrazný, sociálně konzervativní, moralistický, příliš starostlivý, ne-li „posedlý“ pohlavní sexualitou. V ostatních oblastech je nešťastně fundamentalistický, nevychovaný vůči jiné víře, exkluzivní a intelektuálně omezený jako Bílý dům. Co se stalo špatně? A může být toto křesťanství obráceno, aby přineslo svou míru naděje a kreativní energie do naší moderní krize?

Kdybych měl říct ano nebo ne, řekl bych ano. Ale samozřejmě to nevím a otázka v této podobě je pravděpodobně příliš velká a abstraktní. Snad na této úrovni potřebujeme spíše kontemplativní než církevní přístup. Líbí se mi rozdělení například mezi slovy „ecclesial“ a „ecclesiastical“. Oboje se překládá jako církevní, ale přitom mají rozdílný význam. „Ecclesial“ naznačuje rodící se vnímání hloubky a smyslu ve vítání komunity otevírající přístup k něčemu většímu, než je součet jejich částí. Je to život, symbolický svět, ve kterém jsme osvobozeni od právního formalismu disciplínou chval. Zatímco „ecclesiastical“ znamená prostě církevní, což je přinejmenším nepřitažlivé, pokud ne přímo odpudivé, s čímž by souhlasili i ti nejvíc zbožní lidé. Nicméně existuje i taková věc, jako zbožná láska a to je úžasná forma lásky, která je hodna objevu. Ale ta není církevní.

O čem můžeme mluvit méně je „jak učinit církev důležitou“ nebo „jak více zapojit mladé lidi“. Můžeme jednat z pravdy a na základě pravdy, že mimořádná a přesto univerzální zkušenost zůstává skrytá v každé lidské bytosti. Dokonce i beze slov, které by to vyjádřili, může být tato zkušenost probuzena, aby každému z nás ukázala úžas a hloubku toho, o čem je křesťanská víra. Například pokoj. Přesně ten pokoj, o kterém mluví písmo celou tu dobu, ten je v ní zahrnut. Nebo radost. Radost je vnitřním pramen, který čeká, až bude uvolněn, daleko za chrámy konzumismu. Jsme-li zaměřeni více na probouzení této zkušenosti, pak se budoucí formování a smysl církve rozvine a už nebudeme pouze sčítat lidi v lavicích.

Avšak ve skutečnosti nemůžeme probudit tuto zkušenost v druhých. V tom je ta chyba, že vkládáme veškerý důraz na „chození do kostela“. Chození do většiny kostelů dává smysl spíš jako reakce na tuto zkušenost, než jako způsob, jak tuto zkušenost nalézt. Ačkoli, máte-li štěstí, můžete najít kostel s dobrou a milující komunitou, která pomáhá širokému okruhu lidí nalézt právě tuto zkušenost a to společně.

Nejsem si jistý, co přesně má toto společného s dobou postní. Zítra o tom budu přemýšlet. Kromě toho, že jedno z nejmenších církevních vyjádření křesťanství bylo u prvních pouštních mnichů. Oni žili a dýchali půst denně s radostí, soucitem a duchovní inteligencí. A (po Ježíšových slovech) to bylo to místo, kde moudrost meditace nejsilněji vtékala do křesťanské cesty života věřících.