Pátek 2. týdne doby postní

Osamělost může být dokonce větším tajemstvím a zdrojem hanby, než sexuální dysfunkce. Sociální statistiky (a vládní reakce na ně, vyplývající ze zájmu o duševní zdraví) nám poskytují rostoucí číslo lidí, mladých i starých, kteří se cítí odtrženi od ostatních, nemilovaní a nemající nikoho, s kým by to mohli sdílet. Je to strašná věc.

Když se cítíme osamělí (a máme-li být upřímní, osamělost je součástí podmíněnosti člověka), uvědomujeme si, že neexistujeme a nemůžeme existovat nezávisle. Cítíme se falešně, neskutečně, divně a nemístně, protože je pravdou, že nemáme dostatek celistvosti. “Žádný člověk není ostrovem.” Přesto je bolestnou pravdou, že v každém z nás je něco, co nemůže být plně sdíleno a odhaleno tak, jak bychom si to přáli. Osamělost nás může otevřít i v těch nejintimnějších a milujících vztazích. Často, když chceme být co nejotevřenější a nejzřejmější, zjišťujeme, že to nefunguje.

Až budeme vstupovat do Svatého týdne, uvědomíme si to v těch částech příběhu, když je Ježíš zobrazen ve své hrozné izolaci, nepochopen přáteli, odmítnut z falešných důvodů jeho nepřáteli. Není divu, že když se toto objeví v nás samých, mnozí se tomu pokusí vyhnout, více se zaměstnat, zděšeně hledět na prázdný prostor ve svém dni či týdnu, zapojit se do více sítí, hledat jakoukoli formu útěku. Ale komunita není vše. Nefunguje o nic víc než manželství, pro ty členy, kteří čelí své osamělosti.

Pokud se vidíme, utíkající od své osamělosti, zahanbeni a snažící se ji utajit, měli bychom také vidět, že se neučíme lekci, kterou se nás osamělost snaží naučit. Pro následovníky byl Ježíš mistrem osamělosti, a když toto spatříme, měli bychom vyjít z izolace do lásky. V jeho konfrontaci s osamělostí, byl hluboce tichý. Neobviňoval své učedníky, že ho nechali padnout, nebo že si ně něj mocní zasedli. Jeho poslední slova nám ukazují, že to nebyla tichost způsobená hořkostí, ale láskou.

Mlčení je pro naši kulturu děsivé. Čím osamělejší se stáváme, tím více zesilujeme hlasitost našeho života a (jak je evidentní v našem přesexualizovaném světě) intenzitu rozptýlení. Potřebujeme si dovolit být tiší. Prostě nechte své já utichnout. Dělat toto s ostatními (v čase ticha, bez mluvení, skutečná činnost bytí spolu) nám intuitivně dovolí vidět osamělost ostatních, aniž bychom tím byly vyděšeni. Uvidíme, že v této osamělosti je náš potenciál pro Boha, takže se začneme dívat jeden na druhého jemnějšíma a moudřejšíma očima. Bolest z osamělosti prostírá cestu průzračnosti samoty a my se stáváme poustevníky v obyčejné lásce.