Pátek po Popeleční středě

Následující dny doby postní (podobně jako dobrý návyk, který provádíme každý den) jsou příležitostí k prozkoumání našeho života, jeho fungování či nefungování, a také jeho většího významu. Pokud se to ale podaří, během těchto čtyřiceti (nebo čtyřiceti-šesti) dní, bude to spíš náhodou než silou vůle. Avšak je potřeba se na takovou náhodu připravit a být překvapen.

Nicméně jasnost a nejasnost k sobě nemají daleko. Nikdy nemáme ve všem jasno, někdy snad s výjimkou hlubokého snu, kde se všechny věci mohou zjevit v nadčasovém záblesku věčnosti jako celek, nádherně propojené v kosmickém pořádku, který nás na chvilku naplní úžasem a obrovskou úlevou: návrat domů, kde už nepotřebujete přemýšlet, strachovat se, nebo něco plánovat.

Ale většinou jsou některé věci, některé úhly té samé věci, křišťálově jasné, zatímco jiné jsou současně temné jako jezero Bonnevaux po silném dešti. Přirozeně preferujeme hledání útočiště v pár jasných záplatách naší perspektivy celého obrazu. Ani tyto nejasné věci nemusí být přehlíženy. Ve skutečnosti mohou být právě tyto nejasné věci (tato mlha života) tím nejdůležitějším. V každém případě musíme zohlednit, a zároveň respektovat, jak ty jasné, tak ty nejasné.

To nám pomůže řešit problémy morální nejasnosti, kdy si nejsme jisti co dělat, nebo co je správné a co špatné. Jen pár věcí, a ještě méně názorů na věci, jsou prostě černobílé. Motivy (a samotný lidský charakter) jsou často smíšené nebo slabé a nestabilní. Dobré se může změnit ve špatné, a temné nás může náhle překvapit ohromujícím leskem. Život s tímto kmitáním mezi dobrým a zlým (jak to vidíme) je často trochu chaotický a iracionální. Ale přinejmenším to odbourává nejhorší viry předsudků, rasismu, nesnášenlivosti a mnoho dalších hloupostí, které působí tak extrémní utrpení.

Půst (mám tím na mysli denní půst naší ranní a večerní meditace, a okamžik za okamžikem postem mantry) nám pomáhá zůstat na střední cestě. Pevně nás vede skrze záplaty nejasností, a pomáhá nám vyhnout se pádu do propasti veliké temnoty, která je také největší povrchností, plýtvání časem, a vždy tím, čeho bychom se měli nejvíce bát.