Zelený čtvrtek

Člověk není živ pouze chlebem. Ale chléb je první úrovní, která nás živí a drží v chodu. Potřebujeme zajistit, že nebudeme jíst příliš, a připomenout si, že materiálně hladovějící rovněž potřebují naši pomoc v hledání toho co potřebují. Distribuce potravin je příkladem fyzického zdraví a toho, jak zdravá je spravedlnost v každé společnosti

Eucharistie byla počata v posledním pesachovém rituálu, který Ježíš sdílel se svými učedníky. Nemohl předvídat velké liturgie, které se konají dnes v katedrále sv. Petra nebo v Canterbury. Ale je těžké si představit, že nevěděl, že se noří do symbolického života rituálu, a že ho proměňuje; nebo že by mu mohl dát nový význam tím, že se s ním spojí a s těmi, kteří se s ním v budoucnu ztotožní.

Od dětství jsem byl vychováván k nedělní mši a miloval ji podvědomým způsobem. V pubertě pro mě ztratila svůj význam s tím, jak schopnost církve řešit hlavní problémy, kterým jsem čelil, upadala. Meditace mě přivedla zpátky ke mši a k církvi, a to smysluplným a zralejším způsobem. Přišel jsem ke zkušenosti (a později k pochopení), že smyslem Eucharistie je v podstatě smysl meditace praktikované v křesťanské víře. Skutečná přítomnost je v tomto rituálu stejně jako v tichu srdce. Toto spojení bylo pro mě doslova explozivní.

Chléb a víno symbolizuje první úroveň potravy. Ale my nepřicházíme k Eucharistii proto, abychom si naplnili břicho (zdá se, že křesťané kdysi byli trošku “neurvalejší” než jejich usedlí, pasivní následovníci sedící v lavicích, a jejich oslavy byly poměrně divoké). Eucharistie je živý fyzický symbol a ztvárnění skutečné přítomnosti. Ale je rovněž znamením toho druhu života, který bychom mohli ve světě žít, pokud opravdu budeme přítomni této skutečné přítomnosti. Je to výzva. A pouze střetnutí s tímto “přivede lidi zpět do kostela” (pokud to chceme). Eucharistie není uzavřeným klubem privilegovaných. Je to svědectví těm, kteří nejsou v klubu, že to není klub, ale komunita s otevřeným srdcem.

Skutečná přítomnost Krista je radikalizující. Je to hrozba pro každý systém moci, který kdy lidé vytvořili, včetně křesťanských struktur, včetně často podivných rolí, které spolu hrají kněží a laici. Zmocněnec Eucharistie není knězem, ale Kristem samým - krásná idea často neviděná v praxi, ale přesto je základní pravdou. Komunita a ne hierarchie, je zprávou, i přes to, že lidské bytosti touží po hierarchii a nějaké míře podřízenosti, aby se cítili v bezpečí. Liturgické změny, právě z tohoto důvodu, jsou obvykle právě tím nejtrpčejším druhem změn.

Když bohatý člověk nebo celebrita přijde do komunity, neočekává více než chléb nebo lepší kalich k pití než ten, který je sdílen s chudými. Poslední večeře je prvním prohlášením o radikální rovnosti, která přetváří vztahy mezi muži a ženami a dětmi - a mezi lidstvem a planetou.

Tato zpráva je při každé slavnosti tak osvěžující, že po tomto společenství potřebujeme meditaci, abychom ji vstřebali. Abychom sjednotili a ztělesnili vnitřní a vnější přítomnost.