Pondělí ve svatém týdnu

Jan 12, 1-11

Dům se naplnil vůní té masti.

Tento týden je proniknut tajemstvím Ježíše z Kafarnau, který je Kristem pro ty, kteří jej vnímají očima víry. Pronikání do jakéhokoliv tajemství s sebou přináší zkušenost s novými dimenzemi reality. Intelekt a prostý rozum protestují proti tomuto zásahu absurdnosti. Tohle nedává smysl. Všechno je to mýtus. Nesmysl! Tyto reakce mohou být podložené, takže bychom jim měli naslouchat s respektem - rozhovor s ateisty je lepší než kázat obráceným. Ale také mohou být známkou toho, že místo toho, abychom sledovali realitu pomocí „teleskopu“, děláme pokrok napříč mezihvězdným prostorem a potkáváme se s realitou, která nás zahrnuje.

Na této cestě víry – o to jde – se můžeme ohlédnout za minulými událostmi a vidět, co nám odhalují ohledně přítomnosti a našeho směrování do budoucnosti. Kdysi jsem potkal člověka, který se téměř utopil a skutečně viděl ‚jak mu běží život před očima‘ jako převíjený film, nebo zrychleně spuštěný. Neuměl říct, která z obou možností to byla. Jednoho dne to sami zjistíme.

Jednotlivé části příběhu tohoto týdne pracují podobně. Dnes se ohlédneme k hostině. Ježíš jedl hodně, nebo alespoň často. Při jedné večeři s přáteli a hosty Marie z Betanie otevřela nádobu s mastí a potřela jí jeho nohy. Dům se naplnil vůní nardu a jejím duchem služby.

Dva lidé mohou sledovat nebo prožívat stejnou věc, a přesto reagovat diametrálně odlišným způsobem. Někteří lidé u večeře museli být Mariiným spontánním symbolickým činem něžné pocty transformováni a chápali jej v souladu se svými smysly, kterými nasávali vůni masti. Jidáš, který nám bude důležitým průvodcem v odhalování významu Svatého týdne a velikonočních tajemství a kterému jsme my všichni blíže, než bychom chtěli, reagoval jinak. Podíval se na cenovku nádoby s mastí a hořekoval nad plýtváním. Je čas na vyjednávání o ceně a je čas, kdy pravá hodnota je ceně nadřazená.

Vůně přetrvává dlouho potom, co byl parfém otevřen. V duchovní dimenzi přesahuje čas a prostor a nikdy neslábne. Dobrý skutek ryzí služby, úsměv, jemný dotek v okamžiku nezdaru nebo smutku, nadějné gesto, které ozařuje celou pravdu a otevírá srdce tomu, co nikdy nevědělo. V hluboké dimenzi, která obklopuje všechny dimenze a ve které se minulost a přítomnost spojují, jsou tyto skutky nezapomenutelné. Gándhí jednou přirovnal evangelium k vůni růže a poukázal na to, jak daleko se institucionální křesťanství odchýlilo od svého učitele. „Růže nemusí kázat. Prostě jen šíří svou vůni. Ta vůně je jejím vlastní kázáním […] vůně náboženského a duchovního života je mnohem jemnější a subtilnější než vůně růže.“

Laurence Freeman, OSB