Středa v pátém týdnu postní doby

Jan 8, 31-42

… protože jsem vyšel z Boha a od něj přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, to on mě poslal.

Včera jsem pozoroval nově narozená jehňata. Stejně jako děti divoce ve svém prostoru skákali: na jednu stranu nutkavé připoutání ke své matce, na druhou stranu nespoutaná energie při zkoumání úžasného nového světa. Jsou roztomilá, nekonečně fascinující a krásná. No, možná trochu přeháním, ale jsou prostě okouzlující. Přemýšlel jsem ‚kdo by jim kdy mohl ublížit?‘ Právě ta jejich nevinnost musí být to, co je činí tak silným symbolem zneužité nevinnosti. Od obětního beránka z dávné doby Exodu, až po ‚Beránka Božího‘ vzývaného při každé mši.

Vše se zde zelená. Úrodné vůně se vynořují z chladné půdy. Dlouhá zimní samota je vyháněna nespočetným množstvím vztahů všech živých věcí, které se z ničeho objevují ve světle a světlo s sebou i přinášejí. Dokonce i chladné ráno má v sobě teplo života. Děje se tak od pradávna, ale je to vždy čerstvé a nové. Anglický básník George Herbert to zachytil v úvodních verších své úžasné básně Květina, při srovnávání přírodních cyklů a cyklů duchovní temnoty a znovuzrození: ‚Jak svěží, Pane, jak sladké a čisté jsou Tvé návraty ...‘.

Na rozdíl od tíživosti temných sil, jako je strach a represe, nebo násilí a odmítání, doprovázených vinou a hanbou, se objevuje nová kompetence: autorita nevinnosti. Ona se může podívat represi a strachu přímo do očí a odzbrojit je. Ve srovnání s krutostí zimy je jaro velmi něžné, ale je nepotlačitelné. Ve správný okamžik svého cyklu je nezkrotné.

Ježíšova slova v Janově evangeliu často zrcadlí, jak začalo raným křesťanům svítat, kdo Ježíš skutečně je. Některá slova vytržená z kontextu zní domýšlivě. Jsou však vyslovena v uzavřeném prostředí té komunity, která objevovala dimenzi Krista. Z dnešního evangelia jsem vybral výše uvedená slova, která neukazují na upnutí se na sebe, ale na osobu, ve které se probouzí dimenze věčného jara. V Ježíšově vědomí se nevinnost jeho sebevědomí stává jeho pověřením. Není jím vytvořené, ale zcela čerpané z jiného: z toho, který ho vybral a poslal.

‘Vybral’ a ‘poslal’ jsou slova popisující zkušenost, která čeká i nás, pokud pronikneme hlouběji než je vědomí ega. Když se stáváme svým pravým já, vidíme, že již žijeme v síti vztahů stejně rozsáhlých jako je vesmír, ve spojeném bytí, ve společenství bytostí ponořených do vrcholné reality. Tato skutečnost nás činí maximálně pokornými. Tato pokora se v Ježíšovi ukazuje jako pravomoc a sebepoznání. Jako nevinnost zranitelnosti, plná síly.

Laurence Freeman, OSB