Středa 5. týdne doby postní

5. neděle postní

Mnoho lidí si dnes kupodivu uvědomuje, že v životě před koronavirem zapomněli na něco zřejmého. Že život je především duchovní cestou. Mnozí si pamatují, že duchovní cesta je nezbytná k tomu, abychom zůstali vědomí během všech nesnesitelných nejistotách a extrémech, že život je duchovní cestou.

A pro ty, kteří zápolili s věrností vůči duchovní praxi (meditovat dvakrát denně), těm je mnohem zřejmější, že duchovní cesta je něco víc než volba životního stylu: „Je tu přesto zapotřebí jen jedno“ (Lk 10:42). Abychom si to pamatovali, musíme být znovu vědomí. Být vědomý, znamená být naživu. Naší nejlepší šancí na přežití je být bdělí. V tom spočívá práce pokorné praxe denní meditace a mantry.

Díky Bohu za internet a sociální média. Bez ohledu na to, jak byly zneužívány před virem, nyní objevujeme, jak mohou být záchranou linií smyslu, spojení. Hloubka a smysl přicházení prostřednictvím vnitřního spojení s ostatními, připomínající tak nezbytnou milost přátelství. Sdílená duchovní praxe nás nečiní dokonalými, ale buduje komunitu.

Pocit spojení s komunitou vytváří odolnost a prohlubuje mír v těchto osamělých, často zmatených dní sociální izolace. Reakce na „Kontemplativní cestu skrze krizi“(*) pořádnou WCCM jsou skvělé. Narůstá počet lidí, kteří se přidali k této cestě a obdrželi tak učení – krátká videa, audio i text, ze kterých si můžete vybrat, co vám v tu chvíli nejvíce pomůže. Především podporuje praxi se smyslem pro komunitu. Sledujeme duchovní cestu a bereme na sebe zodpovědnost. Ale samota, která k tomu vede, odhaluje hluboké propojení, které máme se všemi ostatními. Nejedná se o nějaký klub, ale o inkluzivní komunitu, což si obzvlášť uvědomují ti, kteří jsou na této cestě spolu, podporují se, jsou podporováni, povzbuzují i povzbuzení přijímají.

Mít duchovní cestu nás obohacuje darem duchovního přátelství. Žádná cena, žádný členský poplatek se nemůže vyrovnat tomuto daru, uzdravení izolace a osamělosti, které jsou už dlouho takovým virem v naší kultuře. Cesta rovněž živí a uklidňuje mysl a dává nám základní nástroje a vhledy, které nám pomáhají vydržet situace, kdy se střetneme s utrpením, narušením, ztrátou nebo strachem. Bez cesty je toho na nás příliš. Přesto od ní nikdy nejsme daleko. Když se s ní znovu spojíme, pocítíme návrat domů.

Poprvé je většina církví na západě uzavřena veřejným bohoslužbám kvůli koronaviru. Už delší dobu jsou čím dál víc prázdné, protože duch a forma uctívání se zdála, alespoň pro svobodněji uvažující mladší generaci, bez významu, postrádající spojení s vnitřní duchovní cestou. Náboženství bez propojení s kontemplativní praxí nakonec splyne s externími rituály a vnějšími činnostmi. Chybí mu pak srdce – nejcennější rozměr lidské existence.

S láskou
Laurence Freeman

(*) http://www.wccm.org/content/contemplative-path-through-crisis