Pátek 2. týdne doby postní

Evangelium: Mt 21:33-46. Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním

"Buďte samotáři. To vám dá čas přemýšlet, hledat pravdu. Nikdy neztraťte svatou zvědavost.“ Slova Alberta Einsteina, která by souzněla s matkami a otci pouště a se všemi zakladateli duchovních hnutí, kteří strávili léta v jeskyních, a také s některými dnes, ale zdaleka ne se všemi, kteří byli kvůli covidu tak dlouho uzavřeni, odstaveni a zavřeni.

Každý inovátor nebo kreativní člověk musí být samotář. Někdy se z toho stává patologická averze vůči společnosti, ale ve skutečnosti to tak tak není. Spíše je to schopnost být sám se sebou bez strachu ze samoty, která se kolem vás rozprostírá, nejprve jako silové pole, ale později jako noosféra, živá síť milujícího ticha a spojení. Rozdíl mezi výlučnou a inkluzivní osamělostí nepotřebuje slova ani vysvětlení. Při prvním kontaktu s ní je vám to jasné.

Možná je to především strach ze samoty, co dělá meditaci pro mnohé zpočátku tak problematickou a dokonce i po docela dlouhou dobu. Nejde o čas. Nejde o pocit neúspěchu, když „vyprázdníte mysl“. Není to ten pocit, že bychom ten čas mohli strávit lépe. Ale často je to jen podrážděná neschopnost být sám se sebou. Kolik kariér, manželství a společenství se stalo prostředky, jak se tomuto vyhnout nebo to popřít?

Být samotář není nejlepší způsob, jak to vyjádřit. Přesto by to mohlo souznít s tímto fenoménem narcistické společnosti, kde se na sociálních médiích nadměrně vyskytuje sociální kontakt, kterému se říká „samopartnerství“. „Nepotřebuji tě, alespoň ne zrovna teď. Dám ti vědět, až tě budu potřebovat…“ Samota, kterou Einstein znal, byla jiná, jak naznačuje jeho radost, vášeň pro komunikaci a kreativita. Být sám, to ti dá čas. Ukazuje vám to, že čas existuje a nemáte neustále pocit, že jím plýtváte nebo že ho není nikdy dost na to, abyste se ke všemu dostali. Pokud dostanete čas, který vám samota poskytne, dostanete chuť a využijete ho k hledání pravdy. „Jeden Kristus milující sebe sama“, tak Augustin popsal mystické tělo, které tvoříme.

Když se tak dívám na to, co jsem právě napsal, přemýšlím, zda to nezní trošku mimo dosah neustálých požadavků, které mnoho lidí zažívá a trpí nedostatkem prostých životních potřeb. Ale tady nemluvíme o výběru životního stylu. Nebo pokud to naznačuje kontemplativní život, ve stylu starověkého světa, jako privilegovaná možnost bohatého majitele otroků. Vlastně je to přesně naopak. A protože je to naopak, je pak jasné, proč je meditace univerzální. Samota potřebná k rozjímání není o volném čase, o tom, že ho máte spoustu času a že lidé na vás počkají. Je to vnitřní vědomí, které vnější okolnosti, jakkoli náročné, nemohou zničit. Je to vědomí, které nepřichází s kvantitou, ale s kvalitou času, který obrací vaši pozornost plně ke zdroji a půdě bytí.

Jakmile se toto vědomí začne probouzet, stává se silnějším a rozvíjí svatou zvědavost, kam by až mohlo vést. Náš život se pak (ačkoli bychom chtěli, aby jeho podmínky byly jiné nebo překonané) sám o sobě stává hledáním pravdy.

S láskou
Laurence