Pondělí Svatého týdne

Evangelium: Jan 12: 1-12: ”Marie (…) pomazala Ježíšovi nohy a osušila je svými vlasy”

Někdy nejsem moc všímavý. Teprve včera jsem plně docenil něco, co dělám už dlouho - kráčím úzkou pěšinkou do kopce od Abbaye ke stodole tady v Bonnevaux. Stezka se tvořila postupně, neznatelně po dlouhou dobu, za každého počasí, pod tlakem mnoha párů nohou, kráčejících v zástupu za sebou, několikrát denně.

Přemýšlel jsem, jak při setkání s mladými (v měsíčním seriálu) popsat, co znamená „tradice“. Samozřejmě bych mohl říci, že „tra-dition” znamená „přemostění a dávání“, předání moudrého nadhledu nebo jen vzorce chování. Ale to mi připadalo trochu chladné, protože to nevystihuje pocit, že patříme k tradici: v tomto nepřetržitém přenosu „existujeme“ a dotýkáme se v něm své hluboké „touhy“. Představa, že si pouze vybíráme svou tradici z toho, co se nabízí, je mnohem méně zajímavá a hluboká. Je to obrovská úleva, když víme, že už “be-long” (náležíme / jsme-toužící).

Když jsem viděl tu cestičku do kopce, prosekanou trávou, kterou jsme každý měsíc nevědomky a věrně dělali, byla to také úleva. Doufám, že tuhle cestičku nikdy neoznačíme a neposypeme štěrkem, i když může být kluzká, když je mokro, a ačkoli často přinášíme na botách hlínu do domu. Tedy tradice se vyvíjejí.

Když jsem hovořil s mladými lidmi na našem mezikontinentálním setkání, zdálo se mi, že je nezbytné, aby náš roztříštěný čas někam patřil; abychom se sjednotili na cestách, které jsme zdědili, ale také je pomáhali udržovat a utvářet. Jednou z cest je společná cesta duchovní praxe, hlubokého seberozvoje. Další je vzájemné soužití a porozumění kultur. Dalším je ochrana našeho společného domova a povinnost péče, soucitně vyjádřená, o ty, které Bible nazývá „anawim“, o chudé, utlačované a na okraji. Odkazuje však také na chudobu ducha, kterou přijímáme v meditaci. Nejdůležitější pojmy v náboženském myšlení mají vždy dvě strany. Například „džihád“, který se dá přenést do jiných souvislostí, aby odkazoval pouze na vnější konflikt, ale přitom jeho hlubším významem je nitro - smysl sebeovládání.

Pokud je stezka tvořena nepřetržitou chůzí, má dvě strany tvořené páry nohou, které se pohybují přirozenou chůzí. Tradice vzniká také vyvážením vnějších a vnitřních významů. Pak se z té úzké cestičky stane velká tradice. Stane se naší vlastní, když vidíme, že k ní patříme a že ji pomáháme tvořit.

Pak to, co denně nacházíme na stezce nahoru a dolů, nás nikdy nepřestane těšit a obohacovat. Bachovu kantátu poslouchám, když mám čas - ráno. Nebo příběh dnešního evangelia. Mariina láska k Ježíši se tiše rozlévá, když mu maže nohy vzácným olejem. Nard zmírňuje stres a úzkost. Když mu vtírá olej do nohou, slzy jí kanou a ona je utírá vlasy. Je to nejintimnější fyzický popis Ježíše, který putoval tradicí, po cestě, kterou se stal a kterou stále kráčíme.

„a dům se naplnil vůní toho oleje.” Nejen dům, ale i čas.

S láskou
Laurence