Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Evangelium: Jan 20: 1-9: ”časně ráno, když bylo ještě šero”

Prvního dne v týdnu přijde Marie z Magdaly časně ráno, když bylo ještě šero, ke hrobu
Skutečný význam Magdalény mezi učedníky byl v posledních letech přehodnocen. Chápeme, jak se její blízkost k Ježíšovi mohla stát problémem pro členy pánského klubu. Jedním ze způsobů, jak umenšit její roli, bylo ztotožnit ji s napravenou prostitutkou, z které Ježíš vyháněl ďábly, ačkoli pro to není žádný základ. Ale i v dnešním evangelijním líčení má eminenci, přestože není kardinálem. Jako první dorazila k prázdné hrobce a pak se stala apoštolem apoštolů. Má-li Zmrtvýchvstání obrátit svět naruby a odhalit svůj falešný hodnotový systém, je vhodné, aby člen neprivilegované skupiny, jakým byly ženy, byl první, jako byla Marie, kdo řekl „Viděla jsem Pána“. Když Marie dorazí k hrobce, je ještě tma. Přijde hned, jak je jí to dovoleno. Ostatní učedníci ještě spí? Rozpoznání a pochopení vzkříšení zde začíná, ale ještě zdaleka není dokončeno. Taky nám chvíli trvá, než to uvidíme. Jsme stále ve tmě, když začíná svítat.

zpozoruje, že je kámen od hrobu odvalen.
Těžké kameny blokující vchod do hrobky symbolizují oddělení mrtvých a živých a také je chrání jedny před druhými. I v nás samých jsou bloky a represe, které sami nedokážeme zvládnout.

Rozběhne se tedy k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníku, jehož Ježíš miloval, a říká jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili."
Běžíme, když nás nabíjí naléhavost nebo naděje, kterou necítíme, dokud ji něco nespustí, odjíždějící vlak nebo příjezd přítele. Řekne jim, co v tu chvíli věděla a nic víc. Může se objevit něco obrovského, ale nemělo by se to (a zatím ani nemůže) vyjádřit slovy, dokud vnější důkazy nepotvrdí vnitřní zkušenost. Toto poznání zrozené z nové dimenze našeho já má před sebou dlouhou cestu, než se zrodí.

Petr tedy vyšel spolu s tím druhým učedníkem a odebrali se ke hrobu. Běželi oba spolu. Rychleji druhý učedník, jenž Petra předběhl a přišel ke hrobu první.
Petr, vůdce dvanácti a Jan, učedník, který byl osobně nejblíž Ježíši na lidské úrovni. Nevíme, jak tyto role naplnili, ale příběh je přesvědčivější v tom, že by měli v komunitě existovat. Role jdou ruku v ruce, tady jdou obě dohromady. John běhá rychleji - protože je mladší, nebo proto, že ho víc nabíjí silnější láska?

Sklonil se a spatří plátna ležící na zemi; dovnitř přesto nevešel. Tu po něm přijde také Šimon Petr; vešel do hrobu; a uvidí plátna ležící na zemi a také roušku, jež předtím byla na jeho hlavě; ta neležela s těmi plátny, ale byla svinuta zvlášť na jiném místě.
Zmínka o látkách se odkazuje na pozdější tvrzení, že tělo bylo vzato. To, že Jan dovolil Peterovi jít první, možná svědčí o jeho úctě k jeho postavení. I v nejzávažnějších životních okamžicích působí chvilkové dojmy a menší obavy.

Tu vešel dovnitř také ten druhý učedník, jenž přišel ke hrobu první. Uviděl a uvěřil. Nevěděli totiž ještě, že podle Písma měl vstát z mrtvých.
Jan věřil jako první, ale stále ještě plně nerozuměl tomu, čemu věřil. Jako my. Světlo nového úsvitu je stále silnější.

Oba muži odcházejí. Marie zůstává u hrobky s pláčem a stane se první, kdo se setká, uvidí a především pozná vzkříšeného Ježíše. Zůstala ve svém zármutku, ve tmě, ale přináší světlo ostatním.

Řekněme to společně: "Pán je vzkříšen. Vskutku vstal. Aleluja!“

Veselé Velikonoce!

S láskou
Laurence