Sobota 2. týdne doby postní

Evangelium: Lk 15: 1-32: Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a byl pohnut soucitem

Na zpáteční cestě do Bonnevaux jsem dočasně uvízl v Londýně, tak jsem zašel do supermarketu pro nějaké jídlo. Nosil jsem brnění v podobě masky a oháněl se mečem společenské vzdálenosti, jako ostatní pěšáci procházející pouští covidu. Když jsem vstoupil, žena se třemi dětmi v závěsu tlačila naložený vozík a prošla kolem mě bez masky s výrazem vzdoru a zkuste hádat, jaká je společenská vzdálenost se třemi malými dětmi v době pandemie?

Nezaujala mě proto, že porušovala pravidla, ale proto, že jsem cítil, že vzdor je znamením, nikoli příčinou její neposlušnosti. V jejích očích a chování jsem vycítil strach, strach hlubší než jen strach z přenosu viru. Možná byla, tak jako mnoho dalších v nižších příjmových skupinách, sevřena strachem, že to nedokáže zvládnout a že selže v té nejcennější ze svých povinností. Vzdor může být způsob, jak zabránit tomu, aby strach přerostl v paniku.

Pouštní matky a otcové chápali, že do pouště odcházejí dobrovolně (nebo do ní byli vedeni jako Ježíš) a dobře věděli, že se setkají s divokými zvířaty. Tyto silné síly budou kroužit a útočit, ustupovat a znovu útočit. Mohly by přijít mocnější síly, aby jim pomohly s jejich bojem se sebou samými; ale varují nově příchozí, aby nečekali rychlé či snadné vítězství. Mír, který hledali, se dal skutečně ochutnat. Byla to mocná síla a ne přelud. Zůstat v ní natrvalo však není snadné.

Strach je přirozený, uvědomění si všeho, co by mohlo ublížit nám nebo těm, na kterých nám záleží. Úzkost je nepřetržitý tupý strach, který hledá konkrétní důvody pro existenci. Ať už je to konkrétní nebo neurčité, strach je divoká šelma, která ničí mír a zatýká naši schopnost dávat nebo přijímat lásku. Pojmenovat ho je nutné. Přesto je obtížné přimět lidskou rasu nebo jakéhokoliv jejího jednotlivého člena, aby se zbavili paranoie, například pouhým pojmenováním. Není divu, že příkaz „nebát se“ je mantra, která se v Bibli opakuje 365krát. Není dne, kdy bychom necítili strach.

Jaký je lék? Měl jsem té ženě bez masky říct „Bůh tě miluje"? Možná. Ale tradičním lékem je strach z Boha. Mezi každodenním nedobrovolným strachem a strachem z Boha je velmi důležitý rozdíl. Musíme se naučit, jak se bát Boha. „Pojďte mé děti, poslouchejte mě a já vás naučím strachu z Pána." Jak pravil svatý Hilarius z Poitiers, s tím, že tomuto strachu se učí poslušností, svatostí a poznáním pravdy. A proto strach z Boha se skládá výhradně z lásky a jen dokonalá láska definitivně odhání strach a dokáže zkrotit divokou šelmu.

S láskou
Laurence