Středa 2. týdne doby postní

Dnešní evangelium: Mt 20: 17-28. (...) Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil (...)

Země zaslíbená je vetkaná do cesty, kterou k ní konáme a to v každé fázi. Zkusme tento výrok dokázat.

Prvním důkazem včera bylo, že nejautentičtější jídlo (mana), které nás na této cestě podporuje, je skutečný zážitek, byť omezený časem a prostorem, týkající se skutečné přítomnosti této Krajiny tady a teď. Dalším způsobem, jak to prožívat, je přítomnost.

Jak se duchovní rozměr postupně probouzí pravidelnou kontemplativní praxí, mnoho lidí si uvědomí přítomnost ve svém životě. Často si řeknou (jak bych to vyjádřil sám), že jim to dává pocit vedení a doprovodu. Když se to vezme takhle, může to znít trochu strašidelně nebo duchařsky, ale tak to není. Není to samostatná entita, která vás informuje nebo s vámi manipuluje nebo zasahuje do vaší svobodné volby a převzetí odpovědnosti. Někteří lidé to tak interpretují. Ale pak je to obvykle vykonstruovaná fantazie nebo v extrémních případech mentální patologie.

Přítomnost, kterou mám na mysli, je možná lépe chápána jako úprava našeho vědomí nás samých. Jak jsme vyrůstali a rozvíjel se nám smysl pro nás samé (ať už zdravě nebo ne v závislosti na okolnostech), začali jsme být přítomni sami sobě, uvědomovali jsme si sami sebe, posuzovali jsme se, pozorovali se. "Proč jsem to řekl? Cítím, že jsem selhal. Kdyby lidi věděli, jaký jsem bordelář, nikdy by mi tu práci nedali. Nebo občas: Jsem nejlepší. Tato přítomnost se nám samotným může stát břemenem, dokonce i utrpením. Čím dál častěji bychom se z toho chtěli oklepat a být sami sebou, spontánní a nesví.

S rostoucím kontemplativním vědomím se toto intenzivní vědomí nás samých mění. Stále si uvědomujeme, co jsme kdy provedli, ale jsme na sebe méně tvrdí, méně nedůtkliví a chránící sebe. Odkud se ta změna bere? Někdo by řekl, že z narůstajícího pocitu Boží přítomnosti. Tento smysl je jako ostatní fyzické smysly i jako šestý smysl intuice. Je vrozený, ale musí se uvolnit a růst. Přítomnost Boha není jako osoba navíc v místnosti nebo náš stín. Je to "Já jsem", které nekonkuruje ani neohrožuje. Začíná být chápána jako to, co nás činí schopnými být přítomni sobě samým, ostatním, světu – a Bohu.

To, co jsem, je všude. Nemůžete tomu uniknout a proč byste také chtěli? Pokud se o to pokusíte, snažíte se utíkáte sami před sebou. Nešikanuje nás ani netahá za nitky, ale doprovází nás v dobrých i špatných časech. Když jsme dobří, cítíme se s ním ve větší jednotě. Když jsme špatní, nestáhne se ani nenaštve, i když se třeba stáhneme a naštveme my.

Účastníky exodu pouští doprovázel ve dne sloup mraků a v noci ohnivý sloup. Když jsem to jako dítě slyšel poprvé, vzpomínám si, že jsem si myslel, jak je od Boha laskavé, že jim přizpůsobil svou přítomnost podle toho, jak jsou schopni si to uvědomovat. Jak nám dnešní evangelium připomíná, přišel, aby nám byl přítomen, aby nám sloužil, ne aby byl obsluhován.

S láskou
Laurence