Úterý Svatého týdne

Evangelium: Jan 13: 21-33, 36-38: ”půjdeš za mnou později”

Za starých časů jsem jezdíval na pár dní do Monte Oliveta, mého mateřského klášterního domu v Toskánsku. Byla to krásná jízda po dobrých francouzských silnicích. Když jsme se však dostali k italským hranicím, vznikla nekonečná řada dlouhých a krátkých tunelů, příliš úzkých pro moderní dopravu a plných šílených řidičů.

Tunely nebyly tak krásné jako zbytek cesty. Spolkli nás do tmy a pak nás vypudili do oslepujícího slunečního svitu Středozemního moře. Nedalo se to předvídat, některé trvaly míle, jiné několik set metrů. Vzpomněl jsem si na to, když jsem včera psal o nepříjemném covidovém roce, se kterým se stále potýkáme.

Mluvíme o něm jako o „krizi“ a zapomínáme na další krize, se kterými jsme se před covidem nevypořádali a které stále čekají: změna klimatu, demokracie, globalizace, krize smyslu, která je základem závislosti a systémového zneužívání všeho druhu.

"To ne," můžete si myslet, "tohle už ne. Proč radši místo toho neřekneš pár hezkých věcí o Velikonocích?" Souhlasím a pokusím se. Ale dobrá zpráva týkající se Velikonoc k nám nepronikne, pokud nepochopíme, čím procházíme v tunelech naší mysli. Vzkříšení přichází až po smrti, není to jako sedativum pro bolest při umírání.

Bylo by absurdně slabé tvrdit, že ukřižování bylo krizí v Ježíšově životě. Smrt není jen krize. Je to konec. Ať už máme jakoukoli víru a naději, konec má všechny znaky konečnosti. Zeptejte se kohokoliv, i věřícího, který ztratil milovanou osobu. Je to nepřenosný, nepopsatelný zážitek: to, co Hamlet nazval „neobjevenou zemí, z jejíž země se žádný cestovatel nevrátí“. Jak můžeme mluvit pravdivě o něčem, co jsme ještě nenavštívili?

Krize nás může deprimovat. Ale smrt je víc než to. Může to znít divně, ale je snazší najít skutečnou naději v prožitku smrti než v řešení krize. Je to proto, že ve smrti všechny obrazy toho, v co doufáme, rovněž zahynou v jejím temném tunelu. Naděje se rodí jen ze smrti nadějí. Sotva poznáme skutečnou naději, když přichází, stejně jako učedníci nepoznali vzkříšeného Ježíše, když se vrátil, aby se ukázal v novém světle. Bylo pochopitelné, že to vzdali. Buď utíkali, nebo se vraceli ke svým rybářským sítím. Naděje se objevuje až po vyčerpání falešných nadějí a když všechny pokusy popírat realitu selhaly. Skutečná naděje je součástí vzkříšení, světlo po tmě, život po smrti.

Mystickým termínem tohoto je „temná noc“. Stejně jako v dálničních tunelech je temná noc neproniknutelná. Nevidíte dál než na konec; a nekonečné chození do nich a ven z nich unavuje vaši víru a dokonce i to, co jste považovali za svou schopnost mít naději.

"Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" To je bod, odkud není návratu; ale je to také bod obratu.

S láskou
Laurence