Velký pátek

Evangelium: Jan 18:1 – 19:42: “Když přijal ten ocet, Ježíš řekl: ‘Je dokonáno’ ”

Pokud je posvátným jazykem křesťanství tělo, co se stane, když tělo zemře? Každý, kdo byl s milovanou osobou, když duch opustil její tělo, zná ten náhlý, hrozný pocit nepřítomnosti a odloučení. To, co bylo do té doby živým jazykem vyjadřujícím živou osobu, třeba jen sotva postřehnutelně, je nyní tiché a nehybné. Ale ne ticho nebo klid meditace nebo těch okamžiků spojení v lásce, kdy řeč těla dokonale vyjadřovala mysl a pocity.

Ten, kdo zemřel a vydal se na novou cestu, má novou řeč těla a odloučení nám připadá absolutní a konečné. Máme vzpomínky, relikvie, příběhy, sny, možná pozůstatky psychických zážitků. Jsou vzácné a smysluplné, ale zesilují pocit odloučení, když je začneme aranžovat a řadit.

Nepředvídatelný, ale až příliš zřejmý osud staré formy, která tu zůstala, není v našich rukou - pečují o něj pohotoví pohřebáci nebo profesionálové. Vše, co z živého těla vyzařovalo s úžasem živé lidské bytosti, se nyní neúnavně redukuje do materiálna. Krása a zázrak kůže, která se natahuje, dýchá, červená, komunikuje, voní a dotýká se, která elasticky obaluje vše uvnitř nás, je navždy pryč. Když dojde dech, i někdo výjimečný se stává pouhým tělem.

Všechno, co dává životu smysl, je ohroženo smrtí. Když nedokážeme pochopit smrt, život nebude dávat smysl. Vše, čemu smrt vystaví pozůstalé, může být viděno ve smrti a pohřbu Ježíše. Detaily jsou až příliš realistické, sejmutí z kříže, přítomnost jeho matky a jeho milovaných učedníků Marie a Jana, rituály pohřbívání a závěrečný rituál pomazání, který musel být odložen z náboženských důvodů. Všechno je v prázdnotě, které se nelze vyhnout. Nalezení významu je vše, co nám zbývá, ale jak? I po Vzkříšení se církev snažila vysvětlit účel kříže. Nejjednodušší a nejméně uspokojivá odpověď byla "vykoupení": Bůh požadoval lidskou oběť, která by odčinila hřích Adamův. Je to jako žádat na účetním, aby odhadl hodnotu života.

Smysl jeho smrti spočívá v tom, proč byl odmítnut. (Oficiálně kvůli rouhání.) Ale co se stane, když odmítneme dar, protože přijmout ho vyžaduje příliš velkou proměnu toho, jak vidíme svět a jak v něm žijeme? Obvykle je to dar lásky větší, než jsme schopni zvládnout, který odmítáme. Síla odmítnutí a čistá svoboda nabízeného daru se obrací proti dárci. Odmítaná láska plodí nenávist.

Ježíš byl připraven být odmítnut („podrobil se smrti, smrti na kříži“), protože způsob jeho smrti pak mohl ukázat plnou povahu daru, který nabízel. Odmítl věřit v odmítnutí, a tak dar zůstal v nabídce. Kříž pak není znamením božského trestu, ale nekonečného odpuštění. Když odmítneme dar, odmítnutí se nám strašlivě vrátí studem, popíráním a vinou. Ale co když uvidíme, že dárce nebyl zničen a netouží po pomstě? Plný význam daru se stává viditelným v novém těle.

S láskou
Laurence