Vzkříšení ve dne

Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Jan 20,21-23

Velikonoční neděle je nejdelším dnem ze všech. Od doby, kdy se odehrálo v čase, uskutečňovalo se každý den.

Pramení z atavistických hlubin stvoření, kam proniká Ježíšova láska, když ‚vyplení peklo‘. Prolamuje povrch viditelného světa a nadále se rozpíná tam a zpět v čase. Slovo ‚vyplenit‘ (harrow) je staroanglický termín, který se překládá jako vyloupení nebo vykradení. Je to to, co dělají vítězové násilným a pomstychtivým způsobem.

Toto vyplenění je však kosmickým dílem všeobecného osvobození, naprosté smíření osvobozující všechno tvorstvo z jeho svázání do zkázy a smrti. Entropie nalezla svoji shodu v nespoutané tvořivé energii Božího Slova, které dalo všem věcem bytí. Karma potkalo vyšší zákon – nejen utrpení důsledků činů a myšlenek, ale v objetí zákona lásky přesahujícího vše. Vládne odpuštění, nikoli soutěž o moc. Jsme vystaveni skutečnosti, že máme největší moc: odpouštět.

Vzkříšení začalo na Velký pátek když Ježíš vydechl naposled a neodvolatelně se odevzdal Otci, svému Otci i našemu Otci, jak nám připomíná. Sled událostí, které jsme povinni si představovat ve vysvětlování tohoto jediného všezahrnujícího zírání Božího soucitu by nás nemělo uvěznit v pasti přemýšlení, že cokoli se odehrává ‚ve věčnosti‘ má začátek nebo konec. Velikonoce existují v původním Stvoření.

Dnes dýcháme Velikonoce s pokojem, který do nás vdechuje Ježíš, zatímco se tísníme za zamčenými dveřmi strachu a hanby. To je to od-věků přítomné nyní Boha učiněného přítomným v celé dimenzi časoprostoru v lidské skutečnosti. Všechno bylo vypleněno, včera, dnes a zítra.

Tragédie kříže, která lidstvo zahanbuje, je vypleněna. Smutná, prázdná, čekající pustá země Bílé soboty je dotýkána tímtéž vykoupením v čase. Osvícení Vzkříšení není jako krátkodobý svit blesku. Je to proces a cíl všeho vědomí začínajícího naším prvním nádechem a správnou chvílí vedoucí nás do věčnosti. Je to světlo v nás. Musíme se jen probudit a důvěřovat mu.

Díky za následování na dlouhé výpravě postu s námi. Dnes můžeme všichni lépe vidět, co to vše znamená. A jako Marie Magdaléna, která poznává vzkříšeného Ježíše jako první proto, že on rozpoznává ji, kéž zakoušíme a užíváme si vzájemné rozpoznání lásky. Je to láska natolik chápající, že na ní a vlastně na ničem nemusíme ulpívat. Byli jsme vypleněni a osvobozeni. Běžme a služme naplnění nového stvoření, které začalo.

Laurence Freeman
přel. J.K.