Čtvrtek ve čtvrtém týdnu postní doby

Jan 5, 31-47

Nepřijímám chválu od lidí.

Byl jsem v pokušení, jako bezpochyby mnoho jiných, přestat sledovat zprávy. Předně přinášejí nekonečný výčet nezdarů, co se týče vedení, vytváření konsensu, respektování společného dobra, péče o zranitelné, udržování špatných funkcí a korupce. Také existuje podezření, že to, co je nám předkládáno jako ‚zpráva‘, je značně překroucená a neúplná verze události a toho, co si hlavní aktéři skutečně myslí. Ale nakonec, bez ohledu na to, jak frustrující a neuspokojivý je současný stav věcí v národním i světovém měřítku, jsem došel k názoru, že máme zodpovědnost jako členové lidské rodiny si udržovat určitý přehled a angažovanost v tom všem, i když to občas připomíná špatnou televizní novelu.

Možná v poustevně hluboko v lese bez elektřiny by nám mohlo být odpuštěno, že nesledujeme zprávy, ale tomu by tam tak bylo proto, že na nejhlubší úrovni lidského společenství bychom tam byli, tajuplným způsobem, v kontaktu se všemi. Ramana Maharashi, který většinu svého života strávil v nepřetržitém stavu samadhi – kontemplace, nikdy svůj ašrám neopustil. Každý den se řídil stejnou osobní rutinou. Mnozí za ním přicházeli a strávili s ním čas v sedě v jeho milujícím tichu. Jednou se ho návštěvník zeptal, proč necestuje a nepřináší tak svůj mír do vzdálených koutů světa. Ramana se usmál a zeptal se: ‚jak víš, že necestuji?‘

Ale my obyčejní smrtelníci v průběhu času potřebujeme jak kontemplativní práci tak i aktivní práci. Pokud nemáme dost času pro kontemplativní práci – tedy pro bytí místo dělání – dostáváme se do nebezpečí, že budeme stále více činní a hluční, ale ve skutečnosti stále méně užiteční. Naběháme toho hodně, ale pokryjeme malé území. Pracujeme intenzivně, ale vyprodukujeme méně dobré práce.

Mnoho dnešní hektické zaneprázdněnosti a zmatení se točí kolem neintegrovaného ega. Zprávy o těch, kteří mají v našem zastoupení zodpovědnost za řízení institucí a bezpečnost světa, se čím dále tím více týkají klepů a jejich osobnostních problémů. Přílišná obava o příznivé mínění lidí (co si o nás myslí) narušuje jejich odpoutání, které je potřeba, aby dělali dobré úsudky a sloužili lidem. To je především pravdivé o lidech ve vůdčích postaveních, ale mysticky to platí o nás všech, protože tvoříme jedno společenství, ve kterém je každý jedinec spojen s kýmkoliv jiným.

Nezávislost na příznivém lidském mínění má kromě pozitivního i negativní aspekt. V tom negativním smyslu to znamená: dělej, co chceš, lži, vydírej a nič, a nestarej se o to, co říkají ostatní, protože to jednoduše můžeš do nekonečna popírat. Nebo odstraň opozici. Toto je osud osamělých vůdců, kteří přišli o svou vnitřní samotu a získali svět na úkor svého vlastního já.

Pozitivní smysl je, že jsme odpoutáni, ale ne odděleni. Nejsme pohlceni zmítajícím se lidským davem a stojíme mimo něj. Ale vědomě žijeme v lidském společenství. Čím více jsme nezávislí, tím více a soucitněji se nacházíme v srdci společnosti.

Tuto moudrost nám předává příběh Ježíšových posledních dnů. Připravujeme se na jeho nové a svěží poslouchání na blížícím se konci Postní doby. Je to jedinečný příběh. A, i když se nesetkává s velkým lidským souhlasem, jde o univerzální moudrost. Jak říká Lao Tse, ‚moudrý ví, aniž vychází, uskutečňuje, aniž jedná.‘

Laurence Freeman, OSB