Pondělí v prvním týdnu postní doby

Matouš 25, 31-46

Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst. Byl jsem cizincem a přijali jste mě … byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.

Po své zkušenosti z pouště se Ježíš - nejen „plný“, ale přímo překypující Duchem – dal do práce. Jsme šťastni, když jsme si našli svou životní práci a když naše pravá práce není to, za co jsme placeni a oceňováni. Upanišady (staroindická díla literární díla nábožensko- filozofického charakteru) nám ukazují, jak poznat naši pravou práci. Říkají, že kdokoliv našel ‚práci ticha a ví, že ticho je práce‘, je šťastný. Tato práce nese všechno trvalé ovoce v našem životě a vyžaduje čas. Zároveň pomalu proniká celou časovou dimenzí, kterou máme k dispozici, a pomáhá egu, aby uvolnilo cestu. Následně přirozeným způsobem přináší ovoce moudrosti v podobě nezištných dobrých skutků, které jsou popsány v dnešním podobenství. Pravá dobrota je bez jakýchkoliv známek ega.

Prvním známým zařízením pro měření času jsou egyptské sluneční hodiny z roku 1500 př. n. l. Mechanické hodiny se objevily ve 13. století. Dnes měříme čas se subatomární přesností, ale čím přesněji měříme, tím více se nám zdá, že času máme méně. Chce to zase čas dostat se z pasti, do které jsme se chytili. ‚Čas je zdolán pouze pomocí času.‘ Jsou okamžiky, kdy je nám jasné, co meditace znamená: tehdy, kdy vidíme, jak je absurdní upírat meditaci minimum dvaceti minut dvakrát denně s tvrzením, že jsme příliš zaneprázdněni a příliš neklidní na to, abychom se zbavili stresu ze závislosti na času. Proces učení meditace je obecný, ale každý z nás má jiný způsob, jak aplikovat jeho schema. Někteří se od prvního dne ponoří do dvou meditací denně, jiní pomalu odměřují po lžičkách čas meditace – po pěti minutách několik dní v týdnu. Nakonec, na čem záleží, není to, kolik toho děláme, ale to, že to děláme – skutečně, ne mentálně – že sedíme v tichu a děláme práci ticha.

Sezení. Něco mezi stáním a ležením. Meditovat můžete v jakékoliv poloze nebo při jakékoliv činnosti, ale bylo by velmi neobvyklé, aby se vám podařilo dosáhnout nepřetržitého stavu, aniž byste se před tím naučili sedět. Klidně sedět v pokojném prostředí pomáhá mysli se uklidnit. Nejprve cítíme opak klidu: úzkostné, neklidné a zmatené čelení útočícím vlnám mentálního a emočního rozrušení. Vidíme, jak jsme rozptýleni, ale instinktivně hledáme další rozptýlení, které by odvedlo naši pozornost od stávajícího rozptýlení. Opustit myšlenky je jednoduchou odpovědí na překonání této reakce. Ale my to zaměňujeme s vymazáním mysli, a tak máme pocit, že jsme neuspěli, pokud jsme po 40 vteřinách stále rozptýleni. Potom se rozhodneme, že nebudeme ztrácet čas, uděláme něco užitečného a posuneme meditace dál o dalších čtyřicet dní.

Potřebujeme dvě věci, abychom nepodlehli rozptýlenosti: povzbuzení, že můžeme důvěřovat a že ta důvěra přichází zvenku a ne z nás; a opravdovou otevřenost pro něco nového a nepředpokládaného. A protože to chce čas, potřebujeme tu dobrou vlastnost, kterou Japonci nazývají gamon: vytrvalost, odhodlání pokračovat, i když postupujeme proti větru, snášení porážky s trpělivostí a důstojností, a tak proměnit nezdar v moudrost. Když byli japonští Američané během války internováni, jejich američtí krajané a žalářníci si nesprávně vykládali jejich gamon jako pasivitu, nedostatek iniciativy. Podobně i dnes můžeme pohlížet na dobrou práci meditace jako na něco nerealistického a nahrazovat ji ‚pohodou‘ a relaxací. Potom nám ale bude chybět to skutečné ovoce práce ticha: odpoutání se od sebe a soucítění.

Laurence Freeman, OSB