Úterý v pátém týdnu postní doby

Jan 8, 21-30

Ten, který mě poslal, je se mnou. On mě nenechal samotného...

Nedávno jsem stál na přeplněném nástupišti a čekal na vlak metra. Obvykle si čtu nebo naslouchám mantře. Tentokrát jsem fascinován sledoval ženu, která si dělala selfíčko. Bylo to úžasné vystoupení. Byla rozhodnuta, že se bude správně usmívat, naklánět hlavu a že bude mít za sebou správné pozadí. Zapózovala, podmanivě se na sebe usmála, potom zkontrolovala výsledek na displeji a udělala nový pokus. Byla blaženě pohroužena do této operace a vůbec si neuvědomovala, že stojí uprostřed pohybujícího se davu na úzkém nástupišti. Když přijel můj vlak, stále se ještě pokoušela o perfektní snímek.

Výsledkem mého intenzivního vědeckého výzkumu pomocí wikipedie bylo zjištění, že prvním známým selfíčkem byla fotografie vytvořená v roce 1839 pomocí daguerrotypické kamery a nyní je k vidění na fotografově náhrobním kamenu. Nemaje k dispozici smartphone, nejprve odstranil krytku objektivu, postavil se před něj na jednu nebo dvě minuty a běžel zpátky jej opět zakrýt. Bylo to tak trochu kontemplativnější selfíčko. Umělci se vždy rádi malovali a zrcadla byla známá od roku 6000 př.n.l. Rádi se na sebe díváme, i když se nám někdy nelíbí to, co vidíme.

Něco samo o sobě neškodné se může stát posedlostí a může formovat styl našeho života. Abychom to udrželi pod kontrolou, musíme praktikovat zaměření na druhé. A abychom si na to navykli, musíme umět postřehnout, když upnutí se na sebe snižuje naši citlivost na druhé blízko nás. To nás ochrání před pastí sebestravující smyčky narcismu. Když si dáme práci zaměřit se na druhé, zahlédneme tu vrcholnou dimenzi obklopující všechny ostatní dimenze, kterou Ježíš nazýval ‚Otcem‘, svým stálým zaměřením se na druhé po celý svůj život. V tom spočívá tajemství rozlišování mezi realitou – ‚viděním Boha‘ - a iluzí. Protože jsem vyrůstal ve městě, musím se, když jsem na venkově, při čtení v knize přírody hodně snažit. Učí mě to Bonnevaux, stejně jako mnoho lidí, kteří tuto knihu přírody měli rádi po celý život.

Anglický básník Gerard Manly Hopkins napsal krásné básně o přírodě. Používal anglické slovo ‚self‘ (já, vlastní osoba) jako sloveso. Zničit krásu (jedna z básní je o pokácení aleje osik) pro něj znamenalo ‚odvlastnit‘ (angl. unselve) svět. Viděl Boha, který se projevuje (angl. selving) v nesčetných krásách světa, ve kterém ‚se Kristus odehrává na desítkách tisíc míst‘. To připomíná citát z Knihy o Tau a ctnosti hovořící o ‚10 000 věcí stoupajících a padajících‘, které také můžeme interpretovat jako nikdy nekončící rozptýlení. Právě zaměření na druhé - to, jak vidíme, a ne to, co vidíme - mění tato rozptýlení na vizi Boha, který se projevuje (angl. selving) ve světě.

Co může být více fascinující nyní ke konci Postní doby - kdy po leštění mantrou je naše okno vnímání alespoň trochu čistější - než vidět věci tak, jak je vidí Kristův duch: jak se odehrávají, a to dokonce i na přeplněném nástupišti.

Laurence Freeman, OSB