Důležitost společenství

Vydáno: 29/6/2020

Poznali jsme, že na své cestě meditace máme Kristovo vnitřní vedení, zvenčí jsme ovšem podporováni také, a to meditující skupinou. V našem nejniternějším bytí, ve své podstatě jsme jiskrou Božské Lásky a jsme zásadně přijatelní a hodni lásky. Jakmile jsme tuto pravdu pro sebe přijali, přijímáme ji také jako pravdu pro druhé. Pak můžeme opravdu 'milovat svého bližního', jak nás to Ježíš učí, 'jako sebe sama,' protože v druhých vidíme sebe. A přece to žádá čas a není to jednoduché, jak to vyjádřil jeden pouštní otec: „Strávil jsem 20 let, abych viděl lidské bytosti jako jednu!“ Nicméně čím více si uvědomujeme, že jsme Bohem přijati takoví, jací jsme, tím snadnější pak bude přijmout také ostatní takové, jací jsou. „Učíme se nechat bližního být tak jak je, když se učíme nechat Boha, jak je. Učíme se bližním nemanipulovat, ale mít jej v úctě, mít v úctě jeho důležitost a zázrak jeho bytosti.“ Pak se začínáme propojovat s druhými z hloubi, ze své podstaty a nikoli ze svého zraněného a povrchního já, ze svého 'ega'. John Main píše v knize Word into Silence (Slovo do ticha): „Podstatou společenství je uznání a hluboká úcta k druhému.“ Pak je naše jednání založeno na pocitu jednoty a propojenosti, který ústí do soucitu, respektu a touhy po vzájemné službě. Na naší duchovní cestě jsou osobní vztahy a život ve společenství základními příležitostmi, jak co nejlépe vypilovat tento respekt k sobě a ke druhým. Tím, že žijeme s druhými natěsno, si postupně uvědomujeme svoje zvykové, podmíněné odpovědi vůči jistému chování a situacím. Je třeba pochopit, že tyto jsou formovány v minulosti, a nehodí se do tohoto přítomného okamžiku. Naše podráždění, dokonce i hněv, závist a pýcha, nám ukazují hlubokou zraněnost pocházející z jiné doby a jiného místa. Tak nám přátelé a ti, které máme rádi, připomínají náš 'stín'. Zvláště když to doprovází společná pravidelná modlitba/meditace, pomůže nám to překročit naši zlomenost. Spolu se modlit znamená spolu růst, protože „modlitba je velkou školou společenství.“ Word into Silence, (Slovo do ticha). Tento růst nás pomalu uvádí do pravého sebepoznání a tím hlubšího uvědomění Božské Přítomnosti. V knize The Inner Christ (Niterný Kristus) John Main píše: „Plně přítomnými v nyní božského okamžiku se můžeme stát jedině tehdy, jestliže můžeme nechat svoji minulost zcela za sebou.“ To nám zase dovolí vyrůst v člověka, jakým nás Bůh chce mít.

Meditační skupina a společenství jež je jí utvářeno, tohle velmi významným způsobem usnadňují. A navíc, jak píše Laurence Freeman v knize The Pearl of Great Price (Drahocenná perla): „Na tom, že se křesťané sejdou a modlí se, není nic nového. 'Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce, byli spojeni neustálou modlitbou.' To se říkalo o malé jeruzalémské církvi jež vznikla po Ježíšově smrti a vzkříšení.“ Když se křesťanství šířilo, křesťané se setkávali k modlitbě v malých skupinách ve svých domech právě tak, jak to děláme v našich meditačních skupinách. Zvláště v oněch raných dobách, kdy byli křesťané často pronásledovanou menšinou, byla vzájemná útěcha a podpora zásadní. I my tuto podporu svých spolupoutníků ve světě jenž nechápe a dokonce očerňuje naše duchovní hledání, potřebujeme.

A navíc, modlitba se stává mnohem mocnější, když se lidé modlí spolu, jak učil Ježíš: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20)

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda

z archívu týdenní nauky, rok 3, dopis 14