Starý pohled na svět

Když jsme se zabývali autentickými křesťanskými kořeny nauky Johna Maina a shod mezi ním a mystiky, ráda bych více prozkoumala vlastní praxi meditace a to, co nám na této cestě pomáhá nebo překáží.

Dříve než tuto cestu průzkumu začneme, bylo by dobře si zopakovat, kde se nacházíme. Jednou z věcí, která nám na začátku často překáží, je mentální pozadí našeho života, naše názory a chování, i když si toho často nejsme vědomi. Ke změně obvyklého vnímání skutečnosti je třeba dramatického posunu. Tento posun se může odehrát v různých obdobích nebo v různých okolnostech odlišných pro každého jednotlivce, jeho možnost však patří k lidské přirozenosti.

Byli jsme až do nedávné doby formováni a povzbuzováni převládajícím vědeckým materialismem současné doby, abychom viděli skutečnost dualisticky: tělo oddělené od mysli a pak navíc klademe jednostranný důraz na část své mysli/vědomí - ego, a popíráme skutečnost čehokoli většího. Tento světonázor začal v sedmnáctém století s Descartesem a Newtonem. Od té doby to proniklo naši kulturu. Během následujících století byl pojem duchovní i náboženský očerňován jako nevědecký a byl vysmíván jako primitivní zbytek z minulosti. Richard Dawkins je hlavním příkladem tohoto přístupu.

Zapomíná se ovšem na to, že jak Descartes, tak Newton nikdy nepochybovali o existenci Boha: Podle Descartese je lidská mysl osvícena Bohem a naše vhledy tedy vycházejí z tohoto Zdroje. Matematické zákony ovládající Stvoření byly božsky inspirovány a jsou spolehlivé. Newton věřil, že Vesmír je tělesem Bohem proniknutým. Víra v Boha je základním předpokladem zakládajícím jejich dílo.

Newton ovšem sdílel Descartesův dualistický, deterministický a mechanistický úhel pohledu. Podle něj tam není vrozená tvořivost a svoboda pro jednotlivce. Newtonovu vesmíru se tedy někdy říká 'hodinářský vesmír'. Jakmile je jednou uveden do pohybu, poslouchá pevná pravidla s předvídatelnými důsledky. Pozdější vykladači vyvodili závěr, že jakmile se míč kutálí, už není třeba Božího vstupu. Vedlo to k víře v Boha nepřítomného, zaměstnaného ve vesmíru čímsi jiným, nebo k pocitu, že Bůh vůbec neexistuje.

Od dob Descartese a Newtona se nahlíželo na lidskou mysl jako na cosi naprosto odděleného, izolovaného od našeho těla a zbytku viditelného vesmíru. Jedinou jistou věcí je naše schopnost myslet, podle Descartese jediný důkaz existence: 'cogito ergo sum' (myslím, tedy jsem). Navíc naše smysly, protože jsou vázány k tělu, byly považovány za velmi porušené.

Pojetí lidstva jako mechanismu se vynořuje počátkem dvacátého století jako behavioristická psychologie. Příklad takovéhoto přístupu lze najít v knize George Orwella 1984: „Vytváříme lidskou přirozenost. Lidé jsou nekonečně tvární.“ Důsledkem tohoto mechanistického a redukcionistického přístupu je vynořující se pocit bezcennosti a bezmoci. Jsme opravdu pouhým produktem svého okolí a navíc jen nezúčastněným pozorovatelem zbytku stvoření, bez účasti na celém kosmickém procesu? Jsme sami v nepochopitelném vesmíru? Pokud ano, všichni jsme závislí jen na svém důvtipu, v tlačenici s ostatními o darwinovské 'přežití nejschopnějších.' Pokud je tu tento důraz pouze na naše vlastní přežití, skončí to vytlačením vlivu našich skutků na druhé a naše okolí, ochuzení našeho pravého lidství.

Není divu,že v tomto pohledu na svět tato myšlenka možného integrálního spojení mezi námi a Božskou skutečností se zdá nepředstavitelnou. Věci se ale mění, jak budeme zkoumat příští týden

Kim Nataraja
upraveno z knihy V tanci se svým stínem
přel. Jindřich Kotvrda, děkuji kolegovi M. Mackovi za poskytnutí slovníku